Delší dobu jsem se nezranil a začal jsem si tedy myslet, že jsem nezranitelný a nesmrtelný.

Současně už asi rok neustále uvažuji a přemítám, jestli vstoupit do světa motorkářů. Zažil jsem pár nebesky opojných dní na motorce na řeckém ostrově Lefkada. Prosluněné cesty vysoko nad útesy a bílými plážemi, zapadlé horské vesničky, mezi jejichž rozpadlými domy se rozléhalo burácení mého endura. Každá projížďka mne neuvěřitelným způsobem nakopla a pomalu rozfoukávala jiskry snu, který dnes sním. (Viz foto v příloze)

Samozřejmě řeším otázku bezpečnosti na motorce a jak moc lze čerta tahat za fous. Obhajuji se tím, že s rozumem a perfektní výbavou - přilbou, páteřákem, koženou kombinézou - se rizika zmenšují. Na YouTube jsem se díval na četná motorkářská videa, kde vše "dobře" dopadlo a jezdec spadnuvší z motorky jen pár desítek metrů klouzal po asfaltu. Říkal jsem si: "to je kdyžtak v pohodě". Myslel jsem si to až do minulého víkendu...

Začal jsem totiž cvičit Aikido. Specifické "bojové" umění, jež mne moc baví a taky trochu životní styl. S rychle nabitým sebevědomím (po 7 trénincích) jsem chtěl doma ukázat přemet "Aiki nage". Náběh, skok, křup - a rameno je v tahu. Hned by bylo jasné, že to je minimálně zlomené nebo budu mít do konce života železnou ruku jako terminátor.

Indiáni tvrdí - "bolest je jen názor". Mé názory během bezesné noci hned po zranění, byly tedy hodně vyhrocené :o). Následující dny jsem si připomenul, jak se taková funkční ruka (pravá) v běžném životě hodí. Zlomenina to sice nakonec nebyla, ale přesto to bylo vhodné upozornění, že nejsem nesmrtelný ani nezranitelný, a že takové kutálení se po asfaltu v rychlosti 50km/h vyřadí člověka z provozu na dlouhé měsíce (když to přežije).

Dám si teď pár týdnů pauzu, počkám, až mi přiroste ruka a pak se na aikido opět vrhnu. I vy výběru motorky jsem si už taky téměř jistý :o)