ČVUT se posouvá dopředu

Jste profesorem na ČVUT, a ředitelem Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT (CIIRC). Proč byl CIIRC založen a jaké je jeho poslání?

CIIRC byl založen zejména proto, abychom integrovali výzkum v těch oblastech, které budou zřejmě hýbat společností v příštích dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech, což jsou informatika, kybernetika a robotika. Výzkum v těchto disciplínách má na ČVUT dlouhodobou tradici, ale byl hodně rozptýlen do malých týmů. Smyslem bylo toto úsilí trochu integrovat, vytvořit kapacity, které mohou přinést průlomovější řešení, než jakého jsou schopny dvou až tříčlenné týmy.

Jak zapadá program CIIRC do programu ČVUT?

Vše je v souladu s plánem dlouhodobého rozvoje ČVUT. Ví se, že v současné době začíná ČVUT trochu měnit svoji strukturu. Dříve šlo převážně o fakulty, dnes přibývají vysokoškolské ústavy, jako například Ústav energeticky úsporných a efektivních budov, který je na Kladně; je podobný našemu ústavu CIIRC. Je to plně v souladu se světovým trendem, kde se výzkum koncentruje spíše v univerzitních ústavech a výuka se ponechává fakultám.

Kdo se může zúčastnit programu CIIRC jako uchazeč, posluchač? Je účast omezená například jen na českou státní příslušnost? Může zde přednášet i cizinec?

Tak za prvé, jednacím jazykem našeho ústavu CIIRC je angličtina. Předpokládáme, že cizince sem nalákáme, že s námi budou pracovat nejen v oblasti výzkumu, ale i v oblasti pedagogiky, zejména při výchově doktorandů nebo specializovaných typů magisterského studia. My naopak vítáme zájemce, kteří jsou mimo ČVUT, mimo Prahu, a i mimo Českou republiku.

Nedávno jsem se mohl zúčastnit prezentací na prestižní technické univerzitě ETH Zürich, kde se provádí řada výzkumných prací, až základního výzkumu. Máte na ČVUT a na CIIRC podobné ambice?

Podobné ambice máme, ETH Zürich je jedním z našich vzorů. Chceme zde kombinovat špičkový základní výzkum s výzkumem, který je aplikovanější (dříve a do reálného světa, pozn. red.), může něco přinést konkurenceschopnosti České republiky a Evropy jako celku. Spojujeme tedy excelenci s užitečností a myslíme si, že některé výsledky jsou docela zajímavé a jdou tím směrem, kterým se hodláme vydat, tedy například ve stopách ETH Zürich.

Výzkumné programy na ETH Zürich financuje jak stát, tak sponzorské firmy i soukromé osoby. Kdo a jak financuje ČVUT a CIIRC? Jakou pozornost věnuje technickému vzdělávání náš stát, když podle všech informací poslední doby jasné, že je po lidech s takovými dovednostmi hlad, že by to mohlo celou společnost přece jen postrčit dopředu?

Co se týče financování našeho ústavu, jsme výlučně financováni z vysoutěžených veřejných prostředků Evropské unie, České republiky a z prostředků, které získáme na základě smluv o spolupráci s průmyslem. Nemáme téměř žádné institucionální financování, které sice ČVUT v rozsahu řádově 700 miliónů korun ročně dostává, avšak z něj už nic na náš ústav CIIRC nepropadává. Žijeme tedy skutečně jen z těch veřejných prostředků, které vysoutěžíme. Jsem přesvědčen, že dlouhodobě to takto opravdu nepůjde, že se bude muset najít nějaký model, který by nějaké institucionální prostředky našemu ústavu přisoudil. Myslím také, že jde o celkovou chybu modelu distribuce institucionálních prostředků, ve kterém mají výhodu kamenné instituce, které zde byly před deseti lety. Na nové instituce, které vznikly například ze strukturálních fondů OP VaVpI za přičinění státu v posledních deseti letech, tento systém nepamatuje. Pak se všichni diví, že máme nová centra, která zejí prázdnotou, protože stát se nepostaral o to, aby do center také šly nějaké institucionální prostředky v odpovídajícím rozsahu.

Technické obory byly kdysi velmi atraktivní a dostat se na ČVUT-FEL, zejména na některé specializace, bylo obtížné. Jak je tomu v současné době?

O elektrotechnickou fakultu ČVUT-FEL je rozhodně stále zájem. Sice už není takový převis zájemců jako v minulosti, ale pociťujeme nižší kvalitu uchazečů z hlediska vzdělanosti, zejména při jejich přijímání do studia. Řekl bych, že toto je nejbolavější. Uchazečů by bylo relativně dost, avšak těch, kteří by byli připraveni tak, aby jednoduše zvládli naskočit do dalšího vlaku, rozhodně není tolik, jak jich bylo v minulosti.

Laťku se samozřejmě snažíme udržet, je to však poměrně těžké, protože ostatní univerzity soutěžící o studenty, zejména ty soukromé, jdou s laťkou trochu níž, aby se k nim budoucí posluchači přihlásili. Někdy tak nízko, že soutěžit s nimi je až nemožné, zejména u studentů, kterým nejde o znalosti, nýbrž o titul.

Dříve byly dosti tvrdé už přijímací zkoušky…

Přijímací zkoušky dnes nejsou ani těžké, ani lehké, a troufnu si říci, že docela dobře roztřídí uchazeče, kteří šanci mají, případně ji mají menší, nebo žádnou. Nejsou sice tak náročné jako v minulosti, nicméně se snažíme posuzovat každého studenta individuálně a dát šanci všem, kteří na to alespoň trochu mají.

Stejně tak bylo obtížné ČVUT vůbec vystudovat, a první tři roky studia byla vysoká „úmrtnost“. Na ETH je odpad zhruba 40 % hned první rok, na ČVUT to bylo tuším 30 % během prvních tří let. My jsme ale tehdy měli dvě základní motivace. Jednak mít vzdělání, jednak „jenom“ rok vojny místo dvou, což se obojí v mnoha případech prakticky rovnalo kriminálu s ostrahou; málokdo si to uvědomuje. Jak je tomu dnes s motivací na ČVUT-FEL, případně jiných fakultách?

Odpad samozřejmě v prvních dvou až třech ročnících stále dosahuje poměrně vysokých čísel, protože ať chceme nebo nechceme, technika, matematika, fyzika, jsou poměrně náročné disciplíny. Dnes k tomu však přistupuje i jiný faktor. Studenti bývají v průběhu studia zaměstnáváni. Ať už jde o IT, strojírenské firmy. Pro mnohé je jednodušší školu opustit a slušně si vydělávat, aniž by dostudovali na bakaláře nebo magistra. Lákání zvenčí už v průběhu studia je pro mladé lidi velmi silné. Jedinci, kteří nemají silnou vůli, když narazí na obtíž v matematice, a přitom vidí vedle velmi slušný výdělek, prostě seběhnou.

Dříve byly vysoké nároky na matematiku a fyziku, což bylo z hlediska ČVUT-FEL pochopitelné. Absolventi museli znát fyzikální principy, vlastnosti materiálů apod., umět spočítat, dokázat fyzikální zákony i matematicky. Dnešní obory se pravděpodobně v mnohém liší, programátor věnující se umělé inteligenci přece nemusí dokonale znát vlastnosti přechodu P-N, nebo spočítat jakou silou se přitahují dva souběžné měděné pásy, kudy tekou kiloampéry?

Základem byla samozřejmě matematika a fyzika, vždy. Všechny vědní disciplíny se dnes objemem svých poznatků rozšiřují, to je objektivní fakt. Na druhé straně si myslím, že naše požadavky se přizpůsobily trendům, a tím pádem i základním požadavkům. V posledních deseti až patnácti letech se snížily hodiny matematiky. Na některých informatických oborech zůstal jeden kurz fyziky, přičemž zde byla snaha vymýtit fyziku vůbec. Tohle osobně považuji za velmi nešťastné. Vstupujeme do další průmyslové revoluce a pokud budeme mít sice spoustu dobrých programátorů a dalších obdobných lidí v IT, kteří však nebudou rozumět fyzikální podstatě jevů, jak probíhají, těžko budou moci, těžko budou moci tyto procesy a jevy řídit, vyhodnocovat je. Nebudou si totiž ani moci představit, jaké fyzikální jevy a stavy nastávají v systémech, které řídí, o nichž zpracovávají data. Jsem proto přesvědčen, že aby si naši absolventi udrželi odpovídající představu, musejí něco vědět o tom, co v reálném světě ve skutečnosti probíhá a neredukovali jej na pouhý pohyb nul a jedniček v jakémsi virtuálním prostoru.

Výzkum na ETH sice něco stojí, řada projektů ale pokračuje jako tzv. spin-offs, tj buď zcela samostatné firmy, nebo s trvající vazbou na ETH. Jde o životaschopné projekty, které byly i dopředu „spočítány“ na eventuální finanční výtěžnost, tj. prodejnost tohoto výzkumu. Jdete na ČVUT a na CIIRC podobnou cestou?

Máme zde inkubátor, akcelerátor startupových firem. Každoročně se u nás vytvoří nějakých deset týmů, které řeší nějaké zajímavé úlohy.

Problémem je, že v České republice ještě není dostatečně nastavená startupová kultura. Studenti, kteří zde něco vymýšlejí, připravují, se v jisté chvíli domnívají, že to je jenom jejich a odcházejí se „svým“ startupem někam jinam, mimo ČVUT, bez jakýchkoliv právních ošetření. Nejsme zde schopni s takovouto startupovou skupinou udělat dostatečně rychle a dostatečně rozumně nějakou licenční smlouvu nebo podíl na řešení. Systém zde není nastaven a právní systém to umožňuje v podstatě jen velmi špatně. Druhou věcí je, že množství startupů velmi rychle zaniká, jakmile opustí ČVUT, protože nemají nastaveno ani pořádné financování jednotlivých fází startupových firem tak, jak je to ve světě běžné. Kultura financování startupů, „andělského kapitálu“ a investorů, je u nás chápána velmi zúženě. A úspěšných je zde ještě méně než v té Kalifornii, bráno procentuálně.

V poslední době se pouštíme do experimentu, kde si necháváme od velkých podniků naformulovat problémy, jaké nejsou schopny samy vyřešit. Dáváme je právě těmto týmům, aby zapřemýšlely a zkusily onen „hard-core“ problém dané firmy nějakým způsobem zvládnout. V několika případech se to už dokonce provedlo, a pak takové týmy nacházejí jak potřebné finance, tak možnost uplatnění ve velkých firmách. Možná snad dokonce půjde o nový způsob směrování startupů, protože takovéto „vycucej si něco z prstu“, „přijď s něčím crazy“, a tady tě čekají dvě desítky investorů, kteří ti dají pět milionů dolarů, to už dnes nefunguje.

Ve světě je běžný patriotismus k mateřské univerzitě. Chybí zde snad?

Běžné to tady zatím není, ale sitauce se v posledních několika letech výrazně zlepšuje. Minulý měsíc věnoval bývalý absolvent Fakulty strojní, Čechoameričan Thomas Morel, této fakultě milion dolarů na rozvoj elektormobility. Ale o podporu své Alma Mater se začínají čím dál tím více zajímat i čeští průmyslníci, manažeři, inženýři. Hledají cesty, jak pomoci.

Co když se ale vyřešení hard-core problému firmy vašemu týmu nepovede? Není to pro ně strašák?

Pokud zde tým v inkubátoru je, podporujeme jej, dostává stipendium, studenti mají nějaký peníz navíc. Pracují směrem k něčemu užitečnému, a když se to přes všechno úsilí nepovede, alespoň z toho vznikne zajímavá diplomová práce, článek, nebo studenti chtějí zůstat na doktorandském studiu. Je dobré se studentům v tomto ohledu věnovat, rozhodně pro ně není strašákem, že se nějaký výzkum nepovede dokonale. Z našeho hlediska jde o péči o studenty navíc k našim základním povinnostem a máme radost, když něčeho zajímavého dosáhnou.

Mimochodem, na konci listopadu dosáhli naši studenti mimořádného výsledku ve světovém měřítku v soutěži Amazonu Alexa Prize o nejlepší chatbot. Napřed byli mezi semifinalisty mezi deseti, pak se dostali do finále mezi tři poslední, a nakonec obsadili v celosvětové soutěži druhé místo. Na to, že jsou to magisterští studenti, ještě ani ne doktorandi, tak světu předvedli, že potenciál v Česku opravdu je.

Kdo se může zúčastnit programů CIIRC jako sponzor? Koho by měl oslovit v případě zájmu? Stanovili jste nějaké maximální, ale také minimální finanční limity?

Jako sponzor může přijít kdokoliv. Horní limit nemáme, spodní také ne. Vážíme si každého, kdo zasponzoruje naši práci, to, co se snažíme naším vizionářským pohledem za Českou republiku naplnit. Mohu garantovat, že prostředky v jakékoliv výši, od kteréhokoliv sponzora, se zde velmi racionálně využijí. Pro výchovu nových inženýrů, doktorů, pro vybavení laboratoří, pro výzkum, od kterého chceme, aby přesáhl hranice nejen Prahy, ale zejména České republiky a Evropy, pro to děláme všechno. Samozřejmě, že pomoc s financováním vítáme moc.

Může si sponzorská firma dát nějaké podmínky? Třeba směr výzkumu, který se má týkat jejího výrobního programu? Nebo zavázat si studenta k nástupu do firmy, jak to bylo běžné dříve?

Sponzorská firma si může vymezit směr výzkumu, na který lze dar použít. Může ovlivnit i formu užití, například podporu studentům formou stipendia či nákupu vybavení pro vybranou laboratoř. Konkrétní výběr studenta nebo zařízení však už řeší univerzita jako veřejnoprávní instituce.