Technické řešení cloud computingu je samo o sobě poměrně zajímavé. Neméně zajímavá a dlužno dodat i podstatná je však i ekonomika cloudu. Cloud computing totiž dokáže firmám a organizacím přinést značné úspory a navíc dokáže někdy i poměrně výrazně vylepšit cashflow. Za těmito „kouzly“ přitom není žádný marketing, jen prostá ekonomie a matematika.
Ekonomickým klíčem k tomu, proč může infrastruktura v cloudu být ve skutečnosti mnohem levnější než ta infrastruktura, kterou si kupujete do firmy, jsou prosté úspory z rozsahu, precizní nákupní politika a třeba i nákup komponent bez prostředníků v podobě výrobců serverů. Kupříkladu Microsoft do svých datových center kupuje výlučně serverové procesory s taktovací frekvencí 2,33 GHz, protože nabízí nejlepší kombinaci poměru cena/výkon a výkon/spotřeba. A spotřeba elektrické energie se v obrovském datacentru skutečně počítá.
Každý jeden ušetřený Watt na jednom procesoru se firmě vrátí doslova milionkrát, a to nejen v ceně elektrické energie odebrané procesorem, ale i v nákladech na chlazení.
Když už si provozovatel datového centra vybere potřebné komponenty, může pokračovat v dosahování úspor – při obřích objednávkách, které pro své datové centrum má (obvykle se před spuštěním datové centrum obsadí aspoň ze čtvrtiny) totiž dokáže nákupní cenu oproti ceníku poměrně výrazně srazit. Posledním zdrojem úspor je pak případný přímý nákup komponent od výrobce, tedy bez zprostředkovatelů v podobě výrobců serverů. Řada datových center, včetně těch Microsoftu, totiž využívá vlastní konstrukci serverů. V pořizovacích nákladech se však přirozeně promítne i použitý zdroj financování a vězte, že obrovská nadnárodní korporace dokáže získat peníze podstatně levněji, než třeba malá česká firma.
Provozovatel cloudu však šetří i po jeho zainvestování – kromě toho, že uspoří za energie například díky speciální konstrukci větrání a úspornějším komponentám, ušetří i na IT podpoře. V maximální možné míře totiž využívá automatizaci a profesionální, třeba i na míru vyvinuté nástroje, a disponuje špičkovými odborníky, kteří jsou sice drazí, ale řeší problémy výrazně rychleji.
Proč zákazník ušetří
Zákazník ušetří díky tomu, že stejnou IT infrastrukturu může získat levněji. To je způsobeno oním rozdílem v pořizovacích nákladech. Levnější je však i provoz dané IT infrastruktury, což provozovatel opět promítá i do ceny služby. Největší úspory však přicházejí spolu s téměř neomezeným škálováním.
Pokud si někdo kupuje vlastní server do firmy, nikdy si nekoupí přesně takový hardware, který tak akorát pokryje současné potřeby. Vždy si do firmy raději koupí něco výkonnějšího, snáz rozšiřitelného, atd. Už od počátku tak platí za něco, co nevyužívá. V cloudu však může pořídit jen to, co potřebuje a kupříkladu u Windows Azure v rámci Pay as you go tarifu platí přímo jen za to, co fyzicky využívá.
Tím však úspory zákazníka nekončí. Převedení infrastruktury a/i software do cloudu se zákazník zbavuje také rizik spojených s jejich provozem. Odejde v serveru zdroj po záruce? Nezájem. Poničí díky tomu i veškerý další hardware? Nezájem. Vypukne chřipková epidemie, takže na technickou podporu bude potřeba najmout další lidi? Nezájem. Někdo z technické podpory odchází na mateřskou nebo dává výpověď, takže bude třeba najít náhradu? Nezájem.
Zákazník vždy získává tu samou cenu. Všechna myslitelná i nemyslitelná rizika, všechny problémy a starosti, to všechno přechází ze zákazníka na poskytovatele cloud computingu. Ten je na to ovšem díky velkému rozsahu a své specializaci mnohem lépe připraven, než třeba malý výrobní podnik, který ani nemá vlastní IT oddělení. Úspora, které firma právě v těchto okamžicích dosáhne, přitom může mnohdy převýšit třeba i roční platbu za cloud computingové služby. Její výše však nejde bohužel přesně vyčíslit. Je to svým způsobem stejné jako se škodou způsobenou výpadkem proudu a absencí UPS – tu také spočítáte teprve poté, když ta situace nastane.
Když se investice změní v platbu za služby
Cloud má však i své účetní kouzlo. Zásadní problém s vlastní infrastrukturou je totiž ten, že v drtivé většině případů se jedná o investici. To znamená, že dojde k rozdílu, a někdy dost významnému, mezi náklady a výdaji. Zatímco ve výdajích bude figurovat celá částka investovaná do pořízení infrastruktury, v nákladech bude jen její část.
Firma tedy v prvním roce zaplatí vyšší daň z příjmu právnických osob, než by odpovídalo tomu, kolik peněz ji skutečně zůstalo, a teprve až v dalších letech své existence si bude snižovat základ DPPO o odpočty, ve kterých bude postupně rozepisovat proinvestované peníze do nákladů jednotlivých let. Problém odpisů je však v tom, že časová hodnota peněz se s postupem času snižuje.
U cloudu je však vše úplně jinak – platí se obvykle na měsíční bázi v kalendářním měsíci následujícím po čerpání služeb. Veškeré náklady jsou zároveň výdaji (a snižuje se tedy o ně okamžitě základ DPPO) a firma navíc má celý měsíc na to, aby si její cloudová infrastruktura stihla na sebe vydělat.
Škálovatelnost a flexibilita
Pro určitou část firem přináší cloud výrazné úspory i díky své neomezené škálovatelnosti a obrovské flexibilitě. V praxi není u cloudu problém během 5 minut získat 10× větší výpočetní výkon či třeba 10× více licencí pro Exchange Online. U vlastní infrastruktury by však bylo vše jinak. Pro zvýšení výkonu by bylo třeba vybrat infrastrukturu, objednat ji, nainstalovat serverový systém, nakonfigurovat ho (což pokud bychom nechtěli znehodnotit stávající investice, tak by obnášelo i nasazení virtualizace a spojení více serverů do clusteru) a teprve potom nainstalovat potřebný software a nakonfigurovat ho.
To je práce minimálně na 4 týdny a pro firmy bez vlastního IT třeba i na mnohem víc. Nemluvě o tom, že v případě opětovného poklesu potřebného výkonu, by firma náhle měla zbytečně výkonnou a drahou infrastrukturu, která by jen ležela v serverovně a ztrácela svoji hodnotu. U cloudu je to ale opět jinak – máte třeba špičku jen jeden měsíc v roce (typicky e-shopy na Vánoce)? Nevadí, na prosinec se koupí desetkrát výkonnější infrastruktura, a v lednu se výkon vrátí zase zpět.
Firma tak s cloudem získává nejen možnost flexibilně reagovat na měnící se požadavky trhu, ale zároveň má tu možnost vrátit se i zpět – může tak vykrývat jak pravidelné sezónní výkyvy, tak náhlé výpadky poptávky způsobené například krizí.
