Hry provázely počítače prakticky od jejich vzniku, pokusy o spojení nové technologie a zábavy se objevily již ve 40. letech minulého století. Tento trend pokračoval i v dalších dekádách a postupně se objevila zvláštní zařízení, využívající počítačové součástky jen pro hry. A herní konzole, jak se těmto jednoúčelovým počítačům začalo říkat, existovaly již v mnoha verzích, když 3. prosince 1994 přišla na trh se svou Playstation firma Sony.
Za vývojem nového zařízení přitom u tohoto giganta světa spotřební elektroniky stál jediný muž, elektrotechnický inženýr Ken Kutaragi. Potenciál, jaký tehdy ještě poněkud primitivní konzole měly, si nadaný technik uvědomil díky dceři, nadšené uživatelce zařízení od firmy Nintendo. Vedení firmy Sony, která během 80. let válcovala trh nejen svými televizemi a pomalu přiznávala neúspěch videosystému Betamax, ovšem o proniknutí na trh počítačové zábavy nejevilo velký zájem.
Kutaragi ve svém nadšení pro konzole zašel dokonce tak daleko, že – ač stále zaměstnanec Sony – pro Nintendo v tajnosti vyvinul zvukový čip pro novou generaci herního zařízení. Nadřízení Kutaragiho prací pro konkurenci samozřejmě nebyli nadšeni, díky podpoře nejvyššího šéfa koncernu Noria Ohgy si ale nejen udržel práci, ale také se mohl na přelomu 80. a 90. let podílet na vývoji nové herní konzole, na které Sony zpočátku spolupracovalo právě s Nintendem.
To bylo v té době ve světě videoher naprostou jedničkou a Sony tedy sázelo na jistotu. Konzole Nintendo Entertainment System i přenosný Game Boy se prodávaly po statisících a herní postavička instalatéra Maria byla velmi populární po celém světě. Záhy se ale objevily potíže. Mimo jiné i proto, že zatímco Nintendo své hry prodávalo na speciálních cartridgích, inženýři ze Sony pracovali na použití kompaktních disků, tehdy už běžně užívaných pro prodej hudby.
Plány na spolupráci obou firem se začaly hroutit na jaře 1991, když se šéfové Nintenda rozhodli opustit podle nich nevýhodný kontrakt. S novou konzolí tak tato firma přišla až v létě 1996 a její Nintendo 64 stále používalo osvědčené, byť už nemoderní cartridge. I po ohlášení rozchodu se sice ještě obě firmy pokoušely domluvit alespoň na částečné spolupráci, zařízení od Sony mělo být například kromě CD schopné pracovat i s cartridgemi do Nintenda, nakonec ale ani to nevyšlo.
Na druhou stranu ale padly i plány na vytvoření společného produktu Sony a dalšího velkého hráče světa počítačových her, firmy Sega. „To je ale hloupý nápad, vždyť v Sony neumějí dělat hardware. A vlastně ani software, tak proč bychom to vůbec dělali?,“ ozývalo se prý mezi představiteli společnosti Sega, než nabídku na spolupráci odmítli. Brzy se ale mělo ukázat, že jejich hodnocení situace bylo špatné a herní divize Sony pod Kutaragiho vedením zvládla velký kus práce.
Plány na vytvoření zcela vlastní konzole bez Nintenda či jiného společníka schválilo vedení Sony teprve začátkem roku 1993. Tehdy se také změnil název zařízení, když se anglická slova Play („hra“) a Station („stanice“), dosud psaná zvlášť, spojila dohromady. Zároveň ale také z navrhované konzole definitivně zmizelo místo pro cartridge od Nintenda a firma Sony stála před dalším úkolem. Kromě samotného zařízení totiž musela na trh uvést i vlastní hry na CD.
Když se začátkem prosince 1994 dostala konzole – nejprve v Japonsku – do obchodů, bylo už ale všechno připravené. Na novinku se stály fronty a za první měsíc se prodalo přes 300.000 kusů. Podobný úspěch se dostavil i o osm měsíců později v USA a Evropě. Celkem si lidé na celém světě koupili přes sto milionů kusů první generace Playstation. Velmi úspěšné byly i novější modely, od prosince 2013 je na trhu čtvrtá generace Playstation a její prodeje již přesáhly deset milionů.
