Jak souvisí prokrastinace a Moorův zákon? I když by člověka možná taková spojitost na první pohled nenapadla, když už oba pojmy vidíme vedle sebe, odpověď je celkem zřejmá. Pokud se výpočetní výkon (rychlost, s níž se plní určitý úkol) neustále zvyšuje, pak se může vyplatit řešení odkládat – zítra to půjde snadněji.
Samozřejmě, provedeme-li nějakou úlohu dnes, zítra už můžeme dělat něco jiného. Důležité je přijít s produktem určitého typu na trh dříve než konkurence, ne ho vyrábět co nejefektivněji. (Extrémní, do důsledku dovedená aplikace celého principu by ostatně znamenala, že dělat nebudeme nikdy nic.) Pěstní klíny by asi dnes šlo produkovat velmi rychle a levně, ale bylo by to trochu s křížkem po funuse.
Existuje celkem velká skupina úloh, které je sice třeba dokončit do nějakého pevně daného termínu, ale jejich urychlení ničemu nepomůže. V řadě případů tohoto typu můžeme očekávat zlepšení podmínek – například že nová aplikace učiní vyplnění a podávání daňového přiznání jednodušší. (Pomiňme psychologii – někdo se bude trápit tím, že ho ještě čeká nepříjemná povinnost, a výhodu neocení; někdo zase bude schválně nepříjemné věci nechávat na poslední chvíli, z principu – co kdyby ho třeba přejelo auto, pak by si tímto onu nepříjemnost ušetřil zcela.) Ale dokonce i když o rychlost jde, může být ve světě Moorova zákona výhodnější začít později.
Známý autor populárně-vědeckých knih John. D. Barrow ve své sbírce 100 Essential Things You Didn’t Know You Didn’t Know About Maths and the Arts (W. W. Norton 2016, české vydání se připravuje) uvádí v této souvislosti několik úvah a výpočtů. Uvažujme platnost Moorova zákona ve formě, jak se uvádí nejčastěji, tedy „zdvojnásobení rychlosti každých 18 měsíců“. Dále Barrow pro zjednodušení předpokládá, že jakmile jednou začneme počítat, už prostě počítáme a systémy během práce neupgradujeme.
První rovina Barrowových úvah směřuje k řešení otázky „kdy bude nejzazší termín začít“, druhý typ problémů pak zní „kdy začít, abychom to měli nejrychleji hotové“ (proto ten „zákaz upgradu“, při průběžném nasazování technologií není co řešit a samozřejmě by bylo vždy nejvýhodnější začít hned). Ukazuje se, že díky Moorovu zákonu se vyplatí odkládat především delší projekty. Z rovnic vypadne, že trvá-li zdvojnásobení výpočetního výkonu 18 měsíců, pak kritickou hranici je výpočet trvající (na současných systémech) 26 měsíců. U kratších projektů se žádné odložení nevyplatí, u delších ano – díky pozdějšímu startu můžeme skončit dříve, a to nejen co se času na projekt týče (tato „výhoda odkladu“ by platila vždycky), ale i na absolutní časové ose. Drobná úloha: a kdy tedy máme onen projekt na 26,1 měsíců vůbec spustit? Spustíme-li ho za 18 měsíců, poběží polovinu času, 18 + 13 je ovšem více než 26, to by se nevyplatilo. Když odložíme o měsíc, pak rychlost vzroste v poměru 2 na (1/18)… Dále pak pomocí vzorečků lze dojít i k logickému závěru, že čím náročnější projekty, tím víc se je vyplatí odkládat (opět triviální srovnání: projekt na 100 měsíců dnes bude při spuštění za 18 měsíců trvat 68 měsíců, při puštění za 36 měsíců jen 36 + 1/4 x 100 = 51 měsíců atd.).
Je zde samozřejmě mnoho zjednodušujících předpokladů, ale přesto myslím, že tento typ úvah bychom mohli používat častěji, a to nejen při optimalizaci pracovních záležitostí. Žijeme ve světě, kdy exponenciální křivky typu Moorova zákona jsou docela rozšířené. A když nic jiného, tento typ argumentace se může hodit každému, kdo trpí prokrastinací nebo je prostě líný. Uvidíme, zda se na toto téma někdy nevyjádří třeba Wally ze stripu Dilbert.
