Jedním z mých životních snů bylo poznat Anglii trochu více než jen jako turista. Přátelé mne upozorňovali, že tamější firmy dávají na odborných pozicích přednost hlavně místním lidem. Proto jsem záměrně zvolil kariérní sestup a prostřednictvím agentury si nechal najít místo v jedné hotelové restauraci, přibližně hodinu cesty autobusem od města Plymouth. Můj kontrakt měl trvat jeden rok. Nakonec ovšem bylo všechno jinak…
Multikulturní mix
„Ahoj,“ přivítal mne srdečně první večer v anglické kuchyni můj budoucí kolega, původem ze Slovenska. Později jsem se dozvěděl, že jich ve stejném hotelu pracuje celkem sedm. Jedna slovenská slečna byla dokonce zasnoubená za syna majitele hotelu. Její příběh připomínal román z červené knihovny. Původně totiž přijela před několika lety pracovat a nakonec se začala postupně sama starat o malý penzion, který také patřil stejným majitelům. Kromě našich nejbližších sousedů se mnou pracovala jedna Mexičanka, dva Poláci, Rumuni, jeden mladík z Německa, Číňanka, Kanaďanka, Maďarka a dva zaměstnanci byli až z dalekého Pákistánu a Indie. Nejmladšímu bylo devatenáct, nejstarší spolupracovník z „ciziny“ měl odhadem třicet let.
Hned první pracovní den mi byla přidělena studentka z Kanady. Byl jsem poučen o zásadách, které by měl profesionální číšník dodržovat. Z hygienických důvodů bylo zakázáno v restauraci dotýkat se úst, obličeje, škrábat se na hlavě, smrkat, hlasitě se smát nebo dokonce kýchat. Později jsem stejné pokyny dostal i písemně. Pokud se tedy člověk v chladném anglickém počasí nachladil, musel během směny odbíhat do zázemí kuchyně. Stejná pravidla platila i pro dobu, kdy byla restaurace prázdná a chystala se na další směnu. První dva týdny bylo výzvou pochopit zavedený systém. A protože se do restaurace mohlo vejít až 100 lidí, byl to někdy docela závod s časem.
Snídaně vypadaly poměrně jednoduše a zvládl jsem je během prvních dní. Večeře byla složitější, protože každý číšník dostal přiděleny „vlastní“ stoly. Objednávku bylo nutné zadat správně do počítače, vyměnit na stole veškeré příbory a donést předkrm. Do toho měli někteří z nás na starosti zvláštní úkol v podobě nabízení sladkostí nebo sýra na malém vozíku. Jeden člen týmu byl přidělen do místnosti, kde utíral sklenice, a druhý měl na starosti utírání příborů. Ranní směna začínala v 8:00 nebo 8:15; přesně podle rozpisu.
Okamžitě po příchodu do práce se na stoly nachystala anglická marmeláda, nakrájené máslo a kostky cukru. Na jeden společný stůl přišly nápoje, druhý a mnohem delší stůl byl určen pro slaninu, vajíčka, fazole a žampióny. První hosté se začali do restaurace trousit kolem půl deváté. Objednali si u obsluhy kávu, čaj, toasty (bílý, hnědý toast nebo obojí) a případně něco na objednávku z kuchyně. Abychom poznali již obsloužené zákazníky, museli jsme u stolu otočit číslo. Po příchodu do kuchyně jsme pomocnému kuchaři předávali na papírku zkratku nebo název vybraného jídla. Záhadný kód 2xPE DIFF 15 například znamenal, že si dva hosté u stolu č. 15 přáli „poached egg“ (sázené vejce), každé na zvláštním talíři. Kód 2PE 15 byla dvě sázená vejce na jednom talíři.
Zatímco kuchař začal pracovat na naší objednávce, nachystal číšník pro „svůj“ stůl konvici s čajem nebo kávou a tousty. Hůře se obsluhovaly větší stoly s více než deseti zákazníky, kde přišlo v jednu chvíli mnoho různých objednávek, a tak bylo nutné pozvat si na pomoc někoho dalšího. Kdo se zrovna vrátil z restaurace, díval se jako první na pult u kuchaře, zda je pro některého ze zákazníků připraveno objednané jídlo. Přestože snídaně byly opravdu jednoduché, jednou jsem málem pro stůl se dvěma osobami objednal 22 sázených vajec. Únava z předchozího večera udělala své. Vzácně se stávalo, že jsme omylem objednali něco navíc, což pomocný kuchař nelibě nesl a komentoval. Poměrně často nám aktivně pomáhal také sám ředitel hotelu, který se navíc čas od času ptal, kdo obsluhuje jaký stůl, a řídil tým tak, aby zákazníci zbytečně nečekali.
Chcete si přispat? Dostanete varování
Zákazníci si spokojeně vychutnávali svoji snídani, ale pro nás práce nekončila. Odnášeli jsme na tácech použité talíře, vyměňovali ubrusy a připravovali příbory na večer. Nepoužitý i použitý cukr přišel zpátky do dvou velkých boxů, stejně jako mléko. Recyklovala se také marmeláda, kterou jsme vraceli do příslušné plastikové nádoby. Kolem jedenácté hodiny dopoledne se mohl nasnídat personál. Příjemné bylo, že s námi snídal i ředitel hotelu, takže se tohoto času dalo využít k probrání různých pracovních problémů, stížností nebo dotazů. Například jsme ho neúspěšně pokoušeli přesvědčit, aby do ubytovny pro zaměstnance zavedl internetové připojení. Po snídani následovala rozcvička s vysavačem, leštění zrcadel, spínačů a pozlacené desky na dveřích do kuchyně. Ranní směna skončila zhruba ve 12:30. Moji kolegové se ve chvílích volna vydávali na cesty, užívat si pláže anebo si zajeli do hodinu vzdáleného města na nákupy.
Pro mne práce nekončila. Záměrně jsem si před odjezdem do Anglie ponechal aktivní živnostenský list, abych za rok neztratil přehled o změnách v oboru internetového marketingu. Domníval jsem se, že si pořídím mobilní broadband, jehož cena začínala od přijatelných 15 liber měsíčně. Bohužel jsem nepočítal s tím, že získám práci v odlehlé oblasti bez pokrytí mobilního signálu. Nezbývalo mi než využít velmi pomalé připojení v malé místnosti hotelu nebo navštěvovat místní hospůdku. Protože v místnosti pro zaměstnance docházelo k častým výpadkům internetu, zvítězila druhá možnost. Pracovat jsem mohl až do 18:30, protože večer začínala druhá směna. Do svého pokoje jsem se dostal až kolem půl jedenácté. V tuto dobu jsem sice neměl připojení k Internetu, mohl jsem ovšem vyvíjet webové aplikace nebo si připravovat podklady pro další den. Bylo to náročné a vyčerpávající, přesto se mi například podařilo zajistit jednomu z mých zákazníků vystoupení v hlavním zpravodajství televize Prima.
Dvě zaměstnání měla nepříznivý a celkem očekávaný výsledek. Jednoho dne se mi podařilo zaspat. Dostal jsem proto ústní a později ještě písemné varování. Kdybych takto nasbíral tři upozornění, musel bych si začít balit a hledat jiné zaměstnání. K tomu naštěstí nedošlo. Pomalý a nespolehlivý internet společně s nárůstem vlastních zákazníků byly nakonec závažné důvody, proč jsem se rozhodl Anglii opustit. Byla to ovšem zajímavá životní zkušenost, kterou bych doporučil každému. Podobný dlouhodobý pobyt v cizí zemi vám umožní lépe poznat místní zvyklosti a způsob myšlení místních lidí. Rovněž jsem si dosytosti užil anglickou stravu včetně mnoha různých hotelových jídel. Vynechal jsem pouze jedno: v jídelním lístku se hrdě jmenovalo „humus“.
Radim Hasalík – autor článku působí nyní jako konzultant, poskytuje poradenství v oblasti internetového marketingu pro živnostníky, malé a střední firmy.
