Nově přijímaná evropská legislativa může zkomplikovat život agregátorům. Samotné hypertextové odkazy problematické nejsou – zdá se.
Legislativa na vývoj technologií reaguje vždy se zpožděním, což je pochopitelné. A stejně tak reakce mají obvykle povahu „regulovat, zdanit, dotovat“ (zkrácení známého bonmotu Ronalda Reagana). Jak se v tomto ohledu ve vztahu k internetu aktuálně vyvíjí legislativa EU? Pomiňme otravu, kterou provozovatelům i uživatelům připravuje nutnost povolovat cookies. Andres Guadamuz na webu The Register mapuje, jak se to teď má s hyperlinky a agregátory.
I samotné hypertextové odkazy měly údajně trochu na kahánku. V roce 1996 byla totiž v rámci Mezinárodní organizace pro ochranu duševního vlastnictví přijata směrnice, podle které vydavatel (vlastník copyrightu) sám rozhoduje o tom, jakým způsobem zpřístupní své dílo. Což vlastně neznamená nic jiného, než že nemůžete jen tak vydat cizí knihu. Problém však nastal tehdy, když určitá interpretace tohoto pravidla začala být chápána tak, že i hypertextový odkaz na obsah (legální, tj. publikovaný samotným vlastníkem práv) vlastně zpřístupňuje dílo způsobem, s nímž vydavatel nemá nic společného.
Občas se sice objevili vydavatelé, kterým vadily hyperlinky dovnitř jejich webu, nicméně většinou toto samozřejmě každý vítá, neb obsah publikoval proto, aby byl čten. I tak ale kvůli tomu nastaly určité právní tahanice. Aktuální stav naznačuje, že legislativa/soudy se na úrovni EU chovají celkem rozumně a odkazy na díla chráněná copyrightem problematické nejsou; opačný postoj by šel přímo proti tomu, jak je zamýšleno fungování webu. (Jiná záležitost jsou odkazy na materiál porušující zákony nebo třeba na neautorizované stahování knih a filmů. A maskovaný link na stažení malwaru je stíhatelný prostě jako podvod.)
Jak alespoň uvádí Guadamuz, aktuálně navrhovaná legislativa EU nicméně ve smyslu ochrany obsahu může ztížit život agregátorům. Ve Španělsku vydavatelé žalovali Google kvůli Google News, neb tímto způsobem prý přicházejí o návštěvnost a příjmy. Následně byla v zemi na Google uvalena zvláštní daň, Google prostě španělské Google News zrušil – a místním vydavatelům poklesla návštěvnost i příjmy. Což je trochu složité interpretovat: četli snad lidé kvůli tomu více španělsky vytvářený obsah z jiných zemí nebo četli prostě méně zpravodajství? Každopádně celá obchodní logika je zde zmatená, tvůrci obsahu přece chtějí, aby na ně bylo zvenku vidět, od toho je RSS nebo povolení vyhledávačům dále zpracovávat stránky. Po Španělsku mají podobné požadavky i vydavatelé v Německu. Divné.
Zdaleka ovšem nejde jen o Google, existuje i řada dalších agregátorů, specializované B2B služby nebo i srovnávače cen. Těm všem může legislativa zkomplikovat život. Ono nakonec se vše nejspíš nějak urovná, ale i tak kvůli tomu třeba řada firem nezíská investory (nejistota obchodního modelu), spousta lidí stráví svůj čas s právníky a po soudech, prostě, didakticky a ideologicky řečeno, byrokracie hází inovátorům klacky pod nohy. To jistě neplatí jen pro byrokracii EU, Guadamuz ovšem podotýká, že problémem tu je navíc snaha o „harmonizaci“. Hypoteticky předpokládejme, že určitou službu lze poskytovat v libovolné zemi. Je-li pak v jedné např. přehnaně regulována, ukáže srovnání s okolím, že opatření je kontraproduktivní a třeba se místní dokonce legislativa změní. Harmonizace na evropské úrovni, jakkoliv lze jistě argumentovat i v její prospěch, tento opravný mechanismus ničí.
V případě přirozeného výběru lze věřit, že vede alespoň k nějaké optimalizaci. Harmonizace legislativy naopak vyvolává obavy, že za normu bude prohlášeno to horší z mnoha řešení – prostě kvůli pravidlům prof. Parkinsona. Jinak se dnes Evropa asi potýká se závažnějšími problémy než jsou tyto, řekněme, „technické detaily“. Ovšem i ty komplikují život.
