Jako zajímavou technickou kuriozitu lze uvést, že všech 28 států NATO schválilo protokol Janus, který se tím stává v organizaci standardem pro podvodní komunikaci.
Což zahrnuje klasické ponorky, ale i zařízení bez posádky, tedy vlastně Internet věcí. Využití protokolu Janus se neomezuje na vojenské aplikace. Hromady autonomních vodních robotů takto dokáží komunikovat při záchranných akcích. Na druhé straně spojení mohou být další zařízení pod hladinou, ale samozřejmě také lodě, pobřežní stanice, chytré bójky, možná i drony těsně nad vodou. Norma má být konstruována jednoduše, aby ji mohlo přijmout co nejvíc dodavatelů, navíc by z komunikace neměla vyloučit ani starší systémy. Tato inovace může třeba ovlivnit fungování ropných plošin, ale i podmořskou archeologii.
Příslušná norma byla publikována v časopisu Underwater Communications and Networking. Tedy perlička číslo 1, jaké časopisy mohou existovat. Perlička číslo 2, Janus byl římský bůh vrat, obvykle zobrazován se dvěma tvářemi (asi ve smyslu pro každou stranu dveří jednu); je hezké dostat se k takové kuriózní informaci o dávném náboženství, nebo si existenci tohoto boha alespoň připomenout (pro sečtělejší). Těmi dveřmi se zde asi přeneseně myslí hladina moře…
A snad perlička číslo 3. Asi před 20 lety před rekonstrukcí mé oblíbené pražské hospody v ní na zdi visela „mapa vodních telefonů“. Fascinovalo mě to a představoval jsem si, že je to právě něco jako Janus, přenos hlasu či dat vodním prostředím. Když to jde vzduchem… (Vodafone u nás tehdy ještě nebyl a mobily byly prostě mobily, žádné voděodolné modely se téměř jistě nenabízely, což množství možných asociací omezovalo.) Na rozhraní více prostředí by své místo zřejmě našel vodní modem, který by signály převáděl do chvění vln (pravděpodobně by se v českých řekách jednalo o asymetrický přenos s větší rychlostí po proudu), zákazníky protokolu by mohli být i vodníci nebo by tam třeba mohly komunikovat dušičky utopených v hrnečcích.
Ve skutečnosti se vodními telefony zřejmě myslely přístroje, respektive systémy určené k monitorování příslušného povodí; hádal bych, že šlo o bezpečnostní technologii pro případ záplav apod. Je tomu ale opravdu tak? A otázka číslo 2, pro Pražáky: Kdo si také pamatuje, ve které hospodě ta mapa visela?
