U podnikových balíků typu ERP se občas setkáváme s jejich klasifikací Tier 1 – Tier 3, někdy až čtyři. Jak jednotlivým vrstvám, resp. patrům, rozumět? Jejich definice vychází zejména z velikosti zákazníka, neboli šířky portfolia nabízené funkcionality – a cenové hladiny.
Proto do první úrovně vždy patřila známá jména těch největších a taky nejdražších hráčů na tomto poli, tedy SAP a Oracle, kteří od nepaměti mířili na velké nadnárodní společnosti s velkými obraty a globálními procesy. Ovšem to už doslovně neplatí o Microsoftu, který sem rovněž patří, ale do této kategorie se propracoval zdola, rovněž jako Infor, přes dodávky do středních a malých firem.
Druhá úroveň zahrnuje dodavatele zaměřené na klienty ze středního trhu – a úroveň 3 na malé zákazníky. Z toho je zřejmé, že jejich řešení nebudou nabízet tak košatou funkcionalitu jako balíky z nejvyšší úrovně, tu však od nich uživatelé ani neočekávají. Stejně tak nároky na HW infrastrukturu, systémovou administraci a dovednosti obslužného IT personálu, jakož i požadavky na globální podporu aplikace tu jsou mnohem menší. Často však tyto balíky bývají více sexy, což přeloženo do odborné terminologie značí větší flexibilitu, cenovou dostupnost, uživatelský komfort či kratší dobu implementace. Většinou se jedná o menší dodavatele, kteří jsou stále v privátních rukou a nejsou kótováni na burze. Rozuměj, jejich chování neobsahuje tolik byrokratických prvků, jak je tomu u dodavatelů z první kategorie. Není však nikde psáno, že už zítra je nemůže pozřít právě jeden z těchto predátorů. Do této a dále zmiňovaných kategorií patří samozřejmě i lokální dodavatelé ERP software.
U třetí a čtvrté úrovně někdy nelze hovořit ani o standardních ERP řešeních, spíš o účetních balících pro použití ve firmách o 30 až 200 zaměstnancích (třetí úroveň) či podnicích s počtem zaměstnanců pod 50.
Z uvedeného vyplývá, že tato klasifikace příliš nepočítá s cloudovým řešením ERP typu SaaS.
Na pojem tier je u ERP dobré dávat si pozor. V odborné literatuře se rovněž používá pojem two-tier (dvojúrovňové) ERP. Ten vychází ze stejného principu, ovšem označuje současný provoz dvou ERP řešení v jedné organizaci, kdy například mateřská společnost (holding) používá ERP z první úrovně, na rozdíl od svých zemských poboček, které běží na méně náročném software.
Závěrem je dobré zmínit, že výše uvedené kategorie nemají vždy tak striktně vymezené hranice, a není žádnou výjimkou, pokud i menší podnik používá ERP první úrovně. Mnohem důležitější je však skutečnost, že popisované kategorie rozhodně neplatí, alespoň v tuzemsku, pro veřejný sektor, kde někteří šíbři z řad lokálních ERP dodavatelů účtují ministerstvům takové „pálky“, o kterých si světoví lídři z úrovně Tier 1 mohou nechat jenom zdát. Navíc bez výběrových řízení. Snad se o nich někdy dočteme v černé kronice.
