Z technologie blockchain jsou skoro všichni nadšení a očekávají její rychlé přijetí; analýz a prognóz se v této souvislosti objevilo v poslední době dost. Co si naopak zkusit zahrát na ďáblova advokáta? Kde má blockchain slabiny, respektive proč s ním spojená očekávání mohou být přehnaná?
Kritiku současných názorů na blockchain podávají např. Dirk Baur a Niels Van Quaquebeke. Jde jim spíše o obecnější koncepci, nikoliv o kryptoměny (s nimiž se blochchain často zaměňuje) – čili se nezabývají, alespoň ne primárně, např. tím, zda kolem bitcoinu existuje bublina. Polemizují naopak s představou, že blockchain dokáže sám o sobě zařídit důvěru mezi stranami mezi nějaké centrální autority.
V první řadě analyzují, jak vlastně důvěra vzniká. Rozdělují ji v zásadě na tři typy, důvěru v instituci, konkrétního člověka (nebo typ člověka – dejme tomu někdo věří přednostně příbuzným, rodákům, lidem stejného náboženství…) nebo proces (tím se myslí „zvyk“ – nekopete do lidí ve frontě před sebou a věříte, že lidé za vámi se budou chovat stejně). Jak je to v případě blockchainu? Zde se standardně uvádí, že záruku představuje samotná technologie, což je však věc pro uživatele příliš obtížná, než aby ji mohl posoudit.
Samozřejmě je možné důvěřovat na základě lidí (používají a doporučují to přátelé, které máte za poctivé a inteligentní). I u blockchainu ale důvěřujeme spíš na základě centrální autorit. Takže když se rozšířila zpráva, že zemřel Vitalik Buterin, autor konceptu Ethereum, došlo náhle k pádu. A co bitcoin, kde si autorem ani nejsme jistí? Roli toho, kdo odpovídá centrální autoritě, zde hraje třeba velké tržiště (směnárna) nebo akceptování měny v obchodu. (Analogie: Co se stane s cenou akcií, pokud obchody s nimi odmítne zprostředkovávat burza?)
U blockchainu nezbývá než věřit samotným principům technologie, ale i její implementaci a řízení systému, což už nedokážeme posoudit vůbec. Navíc zde neexistuje žádný způsob, jak někoho přinutit měnu akceptovat, naproti tomu centrální banky sice mohou měny „tištěním peněz“ zruinovat, ale také je dokáží bránit, fixovat kurzy, zařídit pojištění vkladů v bankách nebo nutit obchodníky peníze akceptovat. O jaký typ důvěry se jedná, to lze poznat, když něco selže – akceptování peněz je na první pohled dáno zvykem/procesem (obchodník je přijme za rohlík), ale po zhroucení státu se náhle ukáže, že ve skutečnosti šlo o důvěru v autoritu.
Autoři dokonce (dost kontroverzně) tvrdí, že ani zlato se nedokázalo stát stát měnou bez podpory centrálních autorit. Kousky zlata nebyly důvěryhodné. Nejprve někdo standardizoval kov, udělal z něj kousky o definované hmotnosti, tvaru a ryzosti opatřené štemplem (tj. nakonec mince, jak je známe dnes). Kdo nevěří penězům centrálních autorit, musí věřit „zlatníkovi“. I kdyby existovala nějaká decentralizovaná síť automatů (např. nějakých analyzátorů a vah) schopných stanovovat vlastnosti zlata, stejně bychom se neobešli zase bez důvěry v další věci/procesy.
Shrnuto, Baur a Van Quaquebeke tvrdí, že eventuální další rozšíření bitcoinu bude ve skutečnosti nikoliv důsledkem důvěry v decentralizovaný model. Lidé – teď jde spíše o uživatele než spekulanty – budou důvěřovat opět centrálním autoritám a na jejich podpoře a stanovisku bude záviset budoucnost a akceptovatelnost měny. Protiargument by mohl znít, že bitcoin, respektive jeho kurz, třeba přežil restrikce uplatněné v Číně. Uvidíme. (Opět ale pozor na to, abychom nedávali rovnítko mezi blockchain a kryptoměny.)
Zdroj: Phys.org a další
