Datová centra „vyrobí“ tolik CO2 jako letadla a sledováním Netflixu po dobu jednoho roku uživatelé spotřebovali tolik energie, kolik by stačilo na provoz 40 000 průměrných amerických domácností. Tim Berners Lee zase prohlásil, že bitcoin je „nejzbytečnější způsob spotřeby elektrické energie“.
Protichůdné nároky
Moderní podniky mají dilema. Všechna odvětví totiž procházejí digitální transformací kvůli zachování životaschopnosti a konkurenceschopnosti. Firmy kvapem zavádějí ve snaze přicházet s novými obchodními modely a držet krok s aktuálními trendy revoluční technologie jako je blockchain, virtuální realita, edge computing, strojové učení nebo umělá inteligence. Zavádění výpočetně náročných technologií však podkopává úsilí o dosažení jiného důležitého cíle – omezování uhlíkové stopy. Ačkoli jsou přesná čísla předmětem dohadů, panuje shoda na tom, že datová centra, která slouží k provozu těchto nových podnikových technologií, se významnou měrou podílejí na světové spotřebě elektrické energie a způsobují emise oxidů uhlíku srovnatelné s leteckou přepravou. A podle odhadů se tyto emise do roku 2025 zdvojnásobí.
Zděšení a sílící tlaky
Podniky čelí sílícím tlakům z různých stran na dekarbonizaci svých provozů. Spotřebitelé, vyplašení nedávnými přírodními katastrofami včetně vln veder, záplav, lesních požárů a hurikánů, získali o klimatické krizi silnější povědomí. Vyděšení lidé si začali uvědomovat, že jejich online zvyklosti mají nepříznivý dopad na celou planetu – například sledováním Netflixu po dobu jednoho roku uživatelé spotřebovali tolik energie, kolik by stačilo na provoz 40 000 průměrných amerických domácností. Spotřebitelé v důsledku toho volají firmy k odpovědnosti za dopady jejich činnosti na životní prostředí.
Investoři, motivovaní sílícími důkazy o souvislosti mezi politikou ochrany životního prostředí, společenského přínosu a dobré praxe řízení (ESG) na jedné straně a provozní odolností a obchodním úspěchem na straně druhé, nyní berou ESG v potaz při svém investičním rozhodování. Podobně firmy stále častěji navazují odměny vrcholového managementu na cíle udržitelnosti.
Zpřísňující se regulace
To vše se odehrává na pozadí zpřísňující se regulace. Okruh zemí, které uzákoňují dosažení nulových čistých emisí do roku 2050 nebo dříve, se neustále rozrůstá. Zelená dohoda pro Evropu navržená Evropskou komisí je obzvlášť ambiciózní. Navrhuje, aby všech 27 členských států do roku 2050 dosáhlo uhlíkové neutrality.
Podobně jako u cílů stanovených v Pařížské dohodě o klimatu COP21 vyžaduje dosažení těchto cílů mnohostranný přístup k dekarbonizaci. Všechna odvětví se na ní musí podílet a platí to i o IT. Technologické společnosti musí pomáhat svým zákazníkům dekarbonizovat narůstající digitální základnu a dosahovat cílů udržitelnosti.
Tři klíčové oblasti
S ohledem na to můžeme spatřovat tři klíčové oblasti, kde by měly být IT firmy aktivnější:
Udržitelnost v základu
Počínaje energeticky úsporným programováním by udržitelnost měla být inherentní vlastností všech nových produktů a řešení. Uplatňování principu „inherentní udržitelnosti“ při návrhu a vývoji zajistí, že v průběhu celého životního cyklu každého produktu a služby bude brána v potaz energetická náročnost, uhlíková stopa, elektronický odpad, spotřeba vody a širší dopady na životní prostředí.
Je neoddiskutovatelně jednodušší budovat udržitelnější ekosystém hned od počátku, než jej měnit v pozdější fázi. Například kryptoměna Bitcoin nikdy nedokáže snížit energetickou náročnost své těžby, protože je to systémová záležitost. Tim Berners Lee, považovaný za vynálezce internetu, popsal těžbu bitcoinů jako „jeden z nejzbytečnějších způsobů spotřeby elektrické energie.“
Dalším příkladem je strojové učení a umělá inteligence (AI). Obojí jsou technologie, které spotřebovávají enormní výpočetní výkon. Odvětví IT jako celek sice směřuje k super-chytrým algoritmům, ale musí při tom přemýšlet inteligentně a usilovat o maximálně racionální využití energie. To se vztahuje nejen na způsob implementace algoritmů, ale také na související hardware a software.
Prosazování udržitelnosti v celém dodavatelském řetězci
Každý podnik je jednak producentem výrobků nebo služeb, jednak spotřebitelem výrobků a řešení někoho jiného. To znamená, že každá technologická společnost má příležitost vyvolat pozitivní řetězovou reakci směřující k udržitelnosti v celém dodavatelském řetězci, a tím pomoci zákazníkům omezit jejich uhlíkovou stopu.
Některé technologické firmy například zavádějí princip „odpovědného zásobování“, který požaduje udržitelnost od dodavatelů. Začleněním takových požadavků do smluv se udržitelnost šíří dále dodavatelským řetězcem.
A obdobně, pokud firmy uplatňují udržitelnost u svých vlastních výrobků a služeb a požadují udržitelnost i od svých partnerů, kteří jejich produkty prodávají, má to tentýž efekt v odběratelském řetězci.
Zajímavá jsou z tohoto hlediska zjištění nedávného průzkumu, který provedla společnost 451 Group. Ten ukázal, že firmy požadují od svých cloudových poskytovatelů, aby se smluvně zavázali k energetické úspornosti a udržitelnosti. Jinými slovy, firmy chtějí takové poskytovatele technologií, kteří mohou prokázat, že snižují svůj vliv na životní prostředí, což jim pomáhá „ozelenit“ jejich vlastní dodavatelský řetězec a naplňovat vlastní cíle udržitelnosti.
To je pro technologické firmy silná motivace k tomu, aby vyzývaly své dodavatele a partnery k udržitelnosti, vtělovaly ekologické klauzule do smluv a pořizovaly zboží a služby pouze od ekologicky odpovědných dodavatelů. Cílem by měl být uhlíkově neutrální dodavatelský řetězec.
Uplatňování udržitelnosti v běžném provozu
Abychom zmenšili uhlíkovou stopu odvětví IT, musíme všichni pracovat na začlenění trvalé udržitelnosti do naší obchodní a provozní praxe. Pro mnoho IT firem je cílem odpojit obchodní růst od emisí uhlíku a spotřeby zdrojů. To začíná pochopením, sledováním a klasifikací svých uhlíkových emisí.
- Emise typu 1 pocházejí z prostředků, které podnik vlastní a má pod kontrolou, jako je vytápění nebo provoz vozidel.
- Emise typu 2 jsou emise způsobené podnikem nepřímo, zejména v souvislosti se spotřebou elektrické energie, kterou vyrábí někdo jiný.
- Emise typu 3 vznikají v dodavatelském řetězci a jsou obvykle největší a nejobtížněji řešitelné. Za tyto emise je podnik odpovědný nepřímo tím, že nakupuje výrobky od dodavatelů a že jeho výrobky užívají zákazníci.
Podniky pochopitelně postupují nejrychleji při eliminaci emisí typu 1 a 2, které mají pod kontrolou, například tím, že přejdou na obnovitelné zdroje energie nebo elektromobily. Ovlivnit emise typu 3 však mohou jen do omezené míry a zbavují se jich tedy nejhůře. Proto je správné, že odpovědnost za to svěřují nejvyššímu vedení.
Navzdory klimatickým změnám je digitalizace nezadržitelná. Technologické firmy proto musí stát v čele úsilí o snížení dopadů IT na životní prostředí. Musíme si stanovit vlastní ambiciózní cíle. Musíme být transparentnější a lépe spolupracovat interně i navenek se zainteresovanými stranami a veřejností. Splníme-li každý svoji úlohu, podniky i společnost budou nadále moci těžit z digitálních řešení a zároveň podporovat boj proti globálnímu oteplování.
