Do pěti až deseti let by teoreticky mohlo být možné nasadit na bojiště poloautonomní nebo vysoce autonomní vozidla, uvedl plukovník Jan Mazal, který vede na Univerzitě obrany katedru vojenské robotiky. Je ale podle něj třeba, aby byla této oblasti věnována dostatečná pozornost. Novinářům to řekl na armádním workshopu, který se zabýval využíváním umělé inteligence v armádě.
Mazal poznamenal, že umělá inteligence se v armádách používá v nějaké podobě dlouhodobě, nebyla tak ale donedávna nazývána. Do budoucna se podle něj armáda bez mohutného využití umělé inteligence neobejde. „Nebudeme schopni účinně působit proti protivníkovi, který těmito metodami bude vybaven,“ řekl.
V armádě je umělá inteligence využívána v podobě třeba bezpilotních nebo bezosádkových prostředků, robotických systémů nebo softwarových komponentů. Ještě větší potenciál Mazal vidí v rozhodovacích procesech, kdy velitelům pomůže například při rozhodování o nasazení jednotek, jejich reakcích nebo využívání prostředí, ve kterém se pohybují. Poukázal na to, že reakce člověka jsou pomalejší než stroje a umělá inteligence již ve spolehlivosti například rozpoznávání cílů dosáhla nebo překonala schopnosti člověka.
Mazal odhadl, že teoreticky do pěti až deseti let, pokud by této oblasti byla věnována odpovídající pozornost, bude možné vidět na bojišti některá poloautonomní nebo vysoce autonomní vozidla. „Technologie je v podstatě tady. Zbývá jen ji doladit, integrovat a nějakým způsobem stmelit,“ řekl.
Odborníci z Univerzity obrany se soustředí v současné době na vývoj umělé inteligence pro bezosádkové prostředky. „Tedy na zvládnutí jejich autonavigace v náročném terénním prostředí. Jedná se o oblast, která není na světě dostatečně spolehlivě vyřešena,“ poznamenal. Zatímco na silnici již autonomní vozidla spolehlivě jezdí, v terénu je situace složitější a musí se volit jiný koncept.
Vědci se podle Mazala snaží dosáhnout toho, aby si vozidla nejen pomocí senzorů volila cestu, ale aby se také chovala takticky podle situace na bojišti. Cílem je, aby vozidla byla plně autonomní a jeden operátor jich tak mohl řídit větší množství. „Nechceme, aby byl za každým vozidlem jeden nebo dva vojáci, kteří je dálkově řídí a sledují provoz a podobně,“ uvedl.
I OSN podle něj dlouhodobě řeší etické otázky, zda mohou lidé povolit stroji, aby plně autonomně střílel na člověka. Mazal poukázal na bezpečnostní riziko, že státy, které nebudou tato etická kritéria respektovat, mohou získat při jejich nasazení výhodu.
