Pokud chcete zhubnout, existuje pro vás snadná rada, pořiďte si štíhlého avatara. Tak nějak by mohl znít slogan propagující pozitivní vliv virtuální reality na člověka. Vědci ze Stanfordské univerzity totiž přišli se zajímavou teorií. Pokud jste virtuálně aktivní, může být pro váš reálný život důležité, jaký je váš avatar. Vzájemně se prý totiž ovlivňujete.
Majitel takovéto figurky rozhoduje o jeho podobě. Při úpravě vzhledu do něj podvědomě zobrazuje své touhy týkající se nejen vizáže, ale i charakterových vlastností. Často se tak setkáte s atraktivními seladony a sexy ženami, samozřejmě mladými. Naopak virtuálního tlusťocha či avatarku s vypadanými vlasy a akné na obličeji potkáte jen zřídka.
Váš vliv na avatara, jakožto jeho stvořitele, je tedy jasný. Jak ale může on ovlivnit vás? Americký výzkum ukazuje, že pokud trávíte čas se svým “dokonalejším” 3D já, může se začít měnit váš vzhled i chování. A to k lepšímu i k horšímu.
Už prvních 90 vteřin může ovlivnit váš život
Zjistilo se, že když avatar chodil často běhat, jeho autor začal v reálném životě také. Lidé, kteří se “převtělili” na určitou dobu do postaviček vyššího vzrůstu, byli zase agresivnější a toto chování jim zůstalo dočasně i po ukončení experimentu. Ke změně v chování lidí dochází prý velmi rychle. Většinou se do své postavy vcítí už po 90 vteřinách.
V dnešním světě je stále častější, že spíše než se skutečnými lidmi jednáme s jejich virtuálními představiteli. Důvodů k takovému počínání se nabízí hned několik. Ať už to, že se tak mohou šetřit čas i peníze trávené dojížděním za nimi, či to, že se tak méně komunikativní lidé uchrání nejedné trapné situace způsobené jejich vyjadřovací inkompetencí.
Roste počet virtuálních kolektivů
Lidé si zvykají na práci ve virtuálních kolektivech. Jsou i stránky, které se tomuto fenoménu moderní doby podrobně věnují a radí, jak nejlépe na to, jako například Leadindvirtually.com. Sama v jednom takovém týmu v Microsoftu pracuji. Jinak to ani nejde. Dvě desítky mých “nejbližších” spolupracovníků žijí v různých částech zeměkoule. Scházíme se osobně párkrát do roka. Jinak jsme kromě emailů, chatů, telefonátů, videokonferencí apod., denně v kontaktu i přes sociální sítě typu Facebook a Twitter. S některými se setkávám i v Second Life.
Tyto vymoženosti mají společně s počítačovými hrami stále více příznivců. Vznikla proto i Asociace virtuálních světů.
Strach přiznat svou virtuální podobu
I já patřím k fanouškům. Obrázek své avatarky, se kterou “žiji” v Second Life, mám přímo na svém počítačovém desktopu. Je to ještě pozůstatek nedávného focení pro jeden český magazín, který připravuje článek o virtuálních světech. Vyjde tam fotka, na které držím laptop s její podobiznou. Fotograf si mi postěžoval, že pro připravovaný článek podobné nadšence, jako jsem já, nebylo jednoduché sehnat.
Oslovení lidé se prý obávali veřejně přiznat nejen svou virtuální podobu, ale i samotný fakt, že nějakou vůbec mají. Poté, co jsem se dozvěděla o výše zmíněné studii, rozhodla jsem se podívat na svou avatarku kritickým okem. Má modré vlasy. Pravda, s prací v televizním zpravodajství, kde jsem převážně pracovala, to je poměrně neslučitelná barva, takže asi jde o splnění si dosud nesplněného.
Že by mě její (jak jinak než dokonalá) štíhlá postava motivovala k hubnutí, o tom nemůže být řeč. Pak jsem si toho ale všimla. Přece jen se k její podobě začínám více přibližovat. Díky svému těhotenství totiž začínám rychlým tempem dohánět její ženské vnady.
Co je ale vůbec nejdůležitější – hlavně, že máme společné pohlaví. Pokud má totiž americký výzkum pravdu, co si pak máme myslet o snech a touhách všech těch mužů, kteří se v Second Life vydávají za ženy a způsobují tam tak nedostatek mužské populace? A co teprve o zhruba jednom procentu těch avatarů, které je tvořeno nejrůznějšími monstry a lidmi se zvířecími částmi těla? A jak to asi ovlivňuje jejich chování v reálu?
Já mám každopádně jasno. Až budu zase příště brouzdat ulicemi nějakého secondlifového města a přiblíží se ke mně někdo s dračím ocasem či vejcem místo hlavy, okamžitě se teleportuji jinam.
Vybráno z blogu:
Zasaďte si strom na Internetu
Jednoduchý social networking
Barbora Zychová má více než 12letou praxi jako reportérka a moderátorka různých televizních, rozhlasových, tištěných a online médií. A to jak v České republice, tak i v zahraničí. Sedm let žila v Austrálii, kde vystudovala Masters with Honours in Journalism and Mass Communication.
Po návratu do Prahy pracovala v zahraniční redakci zpravodajství TV Prima a před rokem přijala nabídku společnosti Microsoft. Od té doby pracuje na pozici Enthusiast Evangelist pro oblast Střední a Východní Evropy. Pravidelně píše vlastní blog zaměřený nejen na IT.