O Bitcoin se v poslední době konečně začala zajímat i mainstreamová média. U této „virtuální měny“ (jako kdyby jiné měny po opuštění zlatého standardu byly něčím jiným) se hlavní pozornost dlouho zaměřovala pouze na samotné technické aspekty fungování, eventuálně bezpečnostní incidenty spojené s krádežemi např. z burz. Nyní se do popředí dostávají samotné ekonomické dopady Bitcoinu. Představuje hrozbu pro národní měny a pokud ano, máme se z toho radovat?
Společnost Eset dříve v prosinci upozorňila, že modifikovaná verze bankovního trojského koně Hesperbot se zaměřuje na neoprávněný přístup do bitcoinových peněženek. Už to, že něco stojí za krádeže, ukazuje, že to má nějakou hodnotu, ne?
V posledních týdnech na téma Bitcoinu začaly své soudy vynášet i centrální banky. Nejprve povahu bitcoinu jako měny odmítla Čína, víceméně odmítavé stanovisko vyslaly i regulační orgány EU. Německu Bitcoin jako měnu uznalo v srpnu, ovšem současně tím tyto peníze zařadilo do daňového systému a rozhodlo, že jejich použití bude regulováno (obdoba bankovních licencí apod.), alespoň při použití právnickými osobami.
Velmi vstřícně se k problému zatím staví Bank of America; v jejím vyjádření, které cituje The Register, se uvádí, že Bitcoin se v rámci e-commerce může stát konkurentem klasických měn. Je zde prý jasný potenciál růstu (ve smyslu míry používání, nikoliv kurzu jako takového).
Opravdu jen nafouknutá bublina?
Bank of America si myslí, že v tuto chvíli kolem Bitcoinu nemusí existovat bublina. Za předpokladu, že okolo 10 % transakcí v e-commerci by používala toto platidlo, by prý odpovídající poměr mezi Bitcoinem a dolarem mohl být tak 1 : 1 300 (aktuálně kurz spadl do hodnot kolem 500 dolarů).
Analýza Bank of America dokonce soudí, že Bitcoin je dnes vlastně konzervativním prostředkem směny – na rozdíl od jiných měn založených na podobném principu již docílil jisté všeobecné akceptace. On-line svět má taktéž sklon vytvářet monopoly a kdo se prosadí jako první, může slíznout všechnu smetanu.
Za platidlo uznal Bitcoin zatím také soud v Texasu. Zde šlo ovšem o proces s podvodníky – investiční fond oklamal klienty, přičemž soud případ posoudil jako klasickou zpronevěru.
Platidlo či investice?
I když se objevuje stále více výjimek, bitcoinem se platí zatím hlavně za digitální obsah. To ale nemusí budoucnost měny nijak limitovat; ve vyspělém světě bude čím dál více majetku mít digitální povahu (ostatně, ještě před pár lety jsme zírali, že někdo zaplatí peníze za artefakty ve hrách). Každopádně příjem plateb v Bitcoinu už má dnes pro prodejce smysl i čistě jako marketingový tah, a to i u nás.
Co se ale zajímavější, bitcoin nemusí sloužit jen jako platební prostředek, ale i investiční nástroj – a to přímou těžbou měny i jejím zakoupením. Dokonce se objevují i specializované nabídky, jak těžit Bitcoin např. v datových centrech.
Probíhají i fámy, jak např. skrytě těžit Bitcoin na Mac OS X.
Zatím zřejmě žádný tuzemský investiční poradce nepřišel s ucelenější představou, jakou část investic by měl mít člověk uloženou v Bitcoinech. Současný kurz se většinou pokládá za nadsazený (může klesat třeba kvůli dalším restrikcím vlád), těžba vzhledem k cenám elektřiny neefektivní. Když před asi měsícem kurz překročil 1 000 dolarů za bitcoin, objevilo se i přirovnání k letadlu/pyramidové hře: kdo dříve investoval, vydělal, nyní ale do vlaku nastoupí jen hlupák. Prý. Faktem je, že měna má do sebe zabudovaný deflační mechanismus, ten se však spustí až relativně zadlouho – kolem roku 2030.
Rozhodně by bylo zajímavé sledovat, s čím vývoj kurzu Bitcoinu koreluje pozitivně a s čím negativně. Vzali bychom třeba korunu, dolar, akciový index, ceny dluhopisů, nemovitostí, komodit a zlata. Koreloval by Bitcoin coby riziková investice kladně třeba s vývojem akciových indexů? Z toho by pak šlo odvodit i místo Bitcoinu v investičním portfoliu (proti čemu by „zajišťoval“ atd.).
Kritika
Jaké jsou hlavní námitky proti Bitcoinu, které dnes v debatách předkládají ekonomové?
Kritici například zdůrazňují velkou volatilitu kurzu. Tento argument má jistě svou váhu, nicméně v době nekrytých peněz lze s kurzem hýbat u klasických měn mnohem spíše (alespoň směrem dolů – viz politika ČNB). Čistě technologické řešení generování Bitcoinů činí tuto měnu částečně nezávislou na politických rozhodnutích. Samozřejmě, částečně. Tak jako v poslední době kurz srazil postoj Číny, tak zase v nedávné minulosti za růstem prý stál nejen zájem Číny, ale i krize na Kypru – alespoň opět dle Bank of America. Bitcoin je také vázán na ceny elektřiny, dalším zdrojem volatility kurzu pak může být třeba politika v oblasti obnovitelných zdrojů.
Kritici tvrdí, že Bitcoin má stále jen velmi omezenou likviditu. Pokud volatilita kurzu vyvolá run na tuto měnu, její hodnota spadne de facto na nulu. Neexistence centrální autority znamená nejen to, že centrální banky nemohou kvantitativně uvolňovat nebo snižovat hodnotu měny kurzovými intervencemi; současně to s sebou nese, že za krachující měnu se ani nikdo nepostaví coby věřitel poslední instance.
Bitcoin nad zlato?
Předem omezený objem měny pokládají někteří analytici za překážku jejího používání. V tom se Bitcoin odlišuje i od zlata. Zde je vzácnost sice také důležitých uchovatelem jeho hodnoty, v případě zlata ale příliš vysoká cena způsobí, že se vyplatí ho těžit i na méně výnosných lokalitách, čímž se zase zvýší objem měny. Zlato je tak spíše konstantní než vysloveně deflační měnou. (Nic ovšem není absolutně bezpečné, což mohli na počátku novověku zjistit vlastníci zlata v Evropě po vydrancování bohatých indiánských říší Nového světa.)
Finální stav deflace u Bitcoinu leží kritikům vůbec hodně v žaludku (pokud zbytek ekonomiky poroste, více protihodnotám bude odpovídat konstantní měnová zásoba a za Bitcoin získá kupující více). Na to však lze odpovědět – no a co? Právě toto může být výhodou měny proti potiskovaným papírkům. Přesvědčení o škodlivosti deflace není sdílené zdaleka tak všeobecně, jak se nám řada politiků a ekonomů snaží namluvit. Pokles cen je přirozenou reakcí na technologický pokrok; to je jasné třeba dnes v IT, ale třeba pro Británii 18. či 19. století platilo mnohem univerzálněji. (Proč si lidé něco kupují za deflační peníze a raději nepočkají na zlevnění? Mj. protože subjektivní hodnota věci kolísá – cestou v noci domů si koupíte pivo v nonstopu, ačkoliv druhý den ráno v supermarketu by bylo levnější. Další důvod: nežijeme nekonečně dlouho. Obdobný počítač byste za dva roky dostali levněji, člověk ho ale potřebuje už teď.)
Státy se snaží svůj monopol na měnu hájit argumenty, že Bitcoin umožňuje daňové úniky, praní špinavých peněz či financování kriminálních aktivit. Objevují se i varování, že Bitcoin je mimo právní rámec určitého státu a tudíž zde závazky nelze nijak garantovat a pohledávky vymáhat (jak by to mělo fungovat? v samotných Bitcoinech nebo podle nějakých kurzů – a jakých?)
Soukromé peníze
Klíčovým aspektem Bitcoinu je, že vnáší do systému pluralitu měn. O konkurenci více měn neboli „soukromém bankovnictví“ snil v minulém století např. nositel Nobelovy ceny za ekonomii F. A. Hayek. Podle jeho názoru by soukromé měny byly nejčastěji jakýmsi komoditním košem (pomineme-li závěrečný konec generování, Bitcoin je dnes dejme tomu komoditou odpovídající ceně elektřiny a výpočetního výkonu), ať už by se v nich míchalo množství zlata nebo třeba cena chleba.
Hayek mimochodem ve své knize o soukromých penězích (někdy se používá také termín „svobodné bankovnictví“, ten ale nemusí znamenat totéž) vyzdvihuje, že ochota používat určitou měnu koresponduje právě s důvěrou v ní, tj. měny se sklonem k inflaci by trh rychle eliminoval. Bitcoin Hayekově definici soukromé měny celkem dobře odpovídá.
Z pohledu uživatele i investora je jakýkoliv další dostupný platební či investiční instrument výhodou. Podobně jako existence daňových rájů znesnadňuje vládám zvyšovat daňové zatížení, více měn komplikuje měnovou politiku založenou na tištění peněz (může se tomu říkat třeba kvantitativní uvolňování). Zatím všechny „fiat money“, kdy užívání oběživa vynucovala centrální autorita, nakonec skončily hyperinflací. Buďme tedy za Bitcoin rádi. Rozšiřuje možnost volby – zvláštní mix platebních i investičních prostředků zahrnující slevové kupóny, stravenky nebo investiční zlato je teď ještě širší. I ten, kdo se nové měně radši vyhne jako nedůvěryhodné, může ocenit, že omezuje možnost společnost centrálně řídit prostřednictvím měnové politiky.
Nicméně do skutečné plurality měn ještě hodně schází, a to i kdyby se nové měny (nejen Bitcoin, ale i další podobné projekty) vyhnuly restrikcím. Měnový monopol centrálních bank totiž funguje nejen v tom, že něčím platit nesmíte (zde monopol de facto stejně není – v supermarketech se dnes u nás dá třeba běžně platit eurem i když to není zrovna dvakrát výhodné), ale že určitou měnu přijímat musíte. Jako prodejce nesmíte vyvěsit cedulky v Bitcoinech s poznámkou, že korunu zákazníci mohou jít leda tak naházet do ČNB. To asi v dohledné době ani Bitcoin nemá šanci změnit… (Jediným řešením by snad mohlo být cenu zboží v korunách natolik nadsadit, aby každý zákazník raději volil jiný způsob platby.)