Během neuvěřitelných jedenácti měsíců, z nichž pouze pět posledních se jelo skutečně naplno, bylo vytvořeno Atari ST. Fakt, že během pouhých pěti měsíců vznikl moderní počítač, lze považovat za skutečně ohromující.
Rychlost vývoje se pochopitelně někde musela projevit. Atari ST prostě nemohlo mít stejně dokonalý operační systém jako Apple Macintosh, s nímž si jeho tvůrci hráli několik let, a to samé lze říci o hardwaru. Tvůrci ST v tomto šibeničním termínu neměli šanci pokořit Amigu, na níž Jay Miner se svým týmem pracoval tři roky.
Kompromisy byly nezbytností
A tak namísto tří nesmírně sofistikovaných zákaznických obvodů Amigy mělo Atari ST čtyři speciální obvody, z jejichž parametrů by nikdo příliš nadšený nebyl. Některé další z funkcí pak zajišťovaly obvody jiných výrobců.
Limitující byl fakt, že videopaměť počítače měla být omezena na 32 kB. Podporované grafické režimy – 320 × 200 – 16 barev, 640 × 200 – 4 barvy, 640 × 400 – monochromaticky – byly jen o málo lepší, než co dokázaly zobrazit osmibitové počítače. Atari Atari 520ST nepodporovalo žádné sprity ani jemný posun obrazu, zvukové schopnosti počítače byly průměrné a maximální množství paměti činilo 4 MB, což sice v době uvedení vypadalo slušně, ale postupem času by uživatelé uvítali víc.
Autorům Atari ST bylo ovšem jasné, že počítač netvoří jen samotný hardware. Zatímco ještě před několika lety uživatelům stačilo, když počítač obsahoval ROM s Basicem a několika jednoduchými příkazy pro práci s kazetou či disketou, po uvedení Macintoshe již bylo vše jinak. Operační systém prostě musel být okenní, s ikonami, menu a dalšími moderními ovládacími prvky.
Jenže kde ho vzít?
Existovaly celkem 3 možnosti – počkat si na Microsoftem slibovaná Windows, podívat se k jiným vývojářům či si potřebný systém vytvořit ve vlastní režii.
Jakkoliv Bill Gates projevil velký zájem, svá okénka přislíbil mít hotová až za dva roky, což bylo nepřijatelné. Windows 1.0 se proto na Atari ST nikdy neobjevily, což bylo jedno z nejskvělejších rozhodnutí, jaké Jack Tramiel za svou kariéru udělal. Pustit se ihned do programování operačního systému se zdálo příliš riskantní; nikdo z vývojářů neměl s ničím takovým absolutně žádné zkušenosti a navíc se proslýchalo, jak dlouho trvalo Applu vyvinout svůj okenní systém. Takže zbývala třetí možnost – zajít s prosíkem do firmy Digital Research, která vyvíjela svou kopii systému Maca zvanou GEM.
GEM byla grafická nástavba, která fungovala na v té době již zastaralém operačním systému CP/M-68K. Ten kdysi dávno inspiroval vývoj MS-DOSu, nicméně v roce 1984 se ocitl již za zenitem své slávy. Neumožňoval dokonce ani vnořené adresáře. Pokud by měl být použit GEM na CP/M-68K, znamenalo by to podobnou práci s diskem jako na Macintoshi, a ta byla v této době už primitivní. Naštěstí v Digital Research pracovali na nástupci zvaném GEMDOS. Nová platforma měla mít moderní hierarchický souborový systém kompatibilní s MS-DOSem, vyšší výkonnost i další přednosti. To byla dobrá zpráva. Špatnou zprávou bylo, že se nejednalo o hotový produkt, a kromě toho v Digital Research neměli zájem portovat svůj chystaný systém na MC68000. Atari tedy zbyla jediná možnost – poslat do sídla Digital Research v Monterey všechny své programátory, aby na tomto portu z kódu pro i8086 pracovali vlastními silami.
Působí to samozřejmě dost šíleně. Portoval se stále nedokončený systém, takže se běžně stávalo, že programátor po celodenní práci na některé části dostal na stůl novou verzi a mohl začít znovu. Neexistovala žádná specifikace, tou byla prostě poslední verze kódu v assembleru. I přesto se stal zázrak. V lednu 1985 na novém ročníku CES, tedy pouhý rok po předvedení prototypu Amigy, mohlo Atari uvést svou novou vlajkovou loď. Pravda, ještě se nedala považovat za dokončenou, na systému se stále pracovalo, a proto se Atari 520ST prvních několik týdnů prodávalo bez ROM, ale onen hlavní cíl – přijít na trh dříve než Amiga – v Atari splnili, a požadovaný termín dokonce ještě předstihli.
Jakkoliv se mnohem později stalo mezi fanoušky Amigy zvykem nadávat na Commodore, že to s Amigou neuměl, mezi tvůrci Amigy vládlo zpočátku nadšení. Commodore jim přinesl 27 milionů dolarů a zařídil nové krásné kanceláře v Los Gatos, kromě toho se díky Commodoru dalo realizovat mnohé z toho, co zatím zůstávalo v půli cesty. Dluhy byly splaceny, čipy vylepšeny, ovšem především se zapracovalo na systému. I když samotné klíčové knihovny Exec a Intuition už vývojový tým dokončil dříve, stále neexistoval žádný souborový systém a rutiny pro práci s diskem. Než něco takového vyvíjet od zeleného stolu, rozhodl se Commodore zakoupit licenci na Tripos, jednoduchý operační systém pro mnoho platforem. Nebyl problém spojit jej s dosavadními knihovnami Exec a Intuition do jednotného systému, který jako první nabídl na relativně levném domácím počítači preemptivní multitasking, tedy schopnost současného běhu více programů (které přitom na rozdíl od kooperativního multitaskingu plně ovládá operační systém, takže špatně napsaný program by neměl operační systém shodit, ale měl by jít vypnout bez omezení dalších právě spuštěných aplikací). To v té době umělo jen velice málo počítačů a vždy se jednalo jen o velmi drahé profesionální stanice. Atari ST ani Macintosh, o IBM PC nemluvě, něčeho takové schopny zatím nebyly.
Nad každým rozhodnutím Commodoru se v Los Gatos rozhodně netleskalo
Za největší chybu považovali otcové zakladatelé Amigy snížení kapacity paměti z půl megabytu na 256 kB a vydání velké novinky Amigy 1000 bez ROM, neboť systém nebyl hotový včas. Kvůli tomu se používání počítače stalo zbytečně zdlouhavé, i když dodatečně bylo možné ROM s finální verzí systému doinstalovat.
První Amiga byla představena 24. července 1985. Ačkoliv se jí v prvním roce prodalo stejné množství jako Applu Macintoshe, neprovázel ji takový fenomenální úspěch, v jaký Commodore doufal. Počítač nepatřil mezi úplně laciné a na rozdíl od legendárního Applu v době jeho uvedení nyní už existovala konkurence – právě Apple a kromě toho i mnohem levnější Atari ST.
Nekonečné půtky zastánců značek Amiga a Atari mohly každopádně konečně vypuknout. Tehdejší nadšenci se byli schopni do krve hádat, který z obou systémů je lepší a užitečnější. Vlastníci Atari ST měli situaci poněkud komplikovanější, protože z technického hlediska byla Amiga jednoznačně výkonnějším počítačem. Tím ovšem nemá být řečeno, že by Atari ST bylo jakýmkoliv způsobem podřadné. Naopak, a díky velmi nízké ceně se počítač prodával přímo skvěle. V roce 1986 stálo Atari 520ST i s monochromatickým monitorem 800 dolarů, Amiga 1000 se dala pořídit s barevným monitorem za 1 500 dolarů. V této době jste si srovnatelný Macintosh 512k mohli koupit za hezkých 2 795 dolarů. Jen těžko chápat ty, kteří tak učinili. Vzato z tohoto pohledu je prostě zázrak, že firma Apple stále ještě existuje, když po nějakou dobu nabízela produkty jednoduše horší a výrazně dražší než Atari a Commodore. Ale jak říká dávno otřepaná moudrost – není důležité něco umět, důležité je umět to prodat.
Série šťastných rozhodnutí
Hlavní výhoda Atari oproti Amize spočívala ve třech šťastných rozhodnutích. Počítač zaprvé obsahoval MIDI, tedy rozhraní pro komunikaci s hudebními nástroji, čímž se stal oblíbenou volbou hudebníků. Zadruhé měl celý svůj operační systém uložen v paměti ROM, což znamenalo, že jen pár sekund po spuštění počítače na něm uživatel mohl začít pracovat. Taková rychlost není ani dnes běžná.
Nejzásadnějším plusem Atari bylo šťastné rozhodnutí o monochromatickém grafickém módu 640 × 400 bodů. Tento režim nabízel na svou dobu skvělou ergonomickou obnovovací frekvenci 72 Hz, a ač se dal využít jen s firemním monitorem, neboť firma Atari použila svůj velmi speciální třináctipinový konektor, šlo o skvělou volbu. Atari tím pádem zvládalo jemnější rozlišení, než měl Apple Macintosh, a mohlo být tudíž využíváno k DTP. Díky tomu dostalo Atari ST i lichotivou přezdívku Jackintosh, jasně upozorňující na fakt, že za celkem málo peněz šlo získat téměř to samé, jako měli k dispozici zákazníci firmy Apple. Pokud jste si chtěli zahrát nějakou hru, znamenalo to samozřejmě nutnost odpojit monochromní monitor a připojit televizi či monitor barevný, ale tento drobný ergonomický nedostatek se dal zvládnout.
V Commodoru onu hozenou rukavici od nenáviděného konkurenta nemohli nechat jen tak ležet. Na velmi úspěšné Atari ST museli najít nějakou rozumnou odpověď. Usoudili, že další verze Amigy přesně zacílené na jednotlivé tržní segmenty budou úspěšnější. Zaprvé připravovali malou domácí A500 s integrovanou klávesnicí a bez rozšiřujících slotů, která vzhledem k nižším výrobním nákladům měla být schopná přímo konkurovat Atari. Zadruhé dva týmy, Minerovo Los Gatos a vývojová pobočka v Německu, pracovaly na profesionálním modelu A2000 s rozšiřujícími sloty a možností připojení harddisku. To bylo něco, čím by bylo možné ohrozit Macintosh.
…
Konec osmdesátých let byl tedy ve znamení souboje Atari ST s Amigou. Atari postupně představilo model STE s rozšířenější grafickou paletou, blitterem a dalšími vylepšeními a také profesionální modely jako Mega ST či TT. Amiga kontrovala Amigou 3000 a posléze A1200 s A4000. Celou bitvu uzavřel Atari Falcon, po hardwarové stránce asi nejlepší z celé této rodiny malých počítačů. Firma Apple vše jakoby nezúčastněně sledovala a své produkty dál prodávala draze, což jim propůjčovalo profesionální punc. Apple se stával fenoménem, který si nemohl zadat s „hračkami pro děti“.
Všechny tři firmy se jmény začínajícími na A ostražitě sledovaly vlastní pozice a doufaly, že tím či oním krokem se jim podaří podkopat pozice soupeřů. Zatím všem nenápadně narůstal konkurent v podobě IBM PC.
Tento text je úryvkem z knihy Pavel Troner: Mikropočítačová revoluce nakladatelství Dokořán.