O tom, že Google aspiruje nebýt pouze poskytovatelem služeb, ale také páteřní i koncové infrastruktury Internetu, se ví již poměrně dlouho, stratosférické balóny, které místo předpovědí počasí distribuují internetové připojení, ale přesto překvapily.
Projekt si klade za cíl zabezpečit rychlé připojení tam, kde se k němu normálním způsobem nemají lidé šanci dostat, typickým příkladem mohou být některé části Afriky, Jižní Ameriky, nebo Asie. Na rozdíl od dřívějších plánů, je ten současný relativně levný a snadno realizovatelný. Dnes byl spuštěn pilotní test se třiceti balóny, který pokrývá část Nového Zélandu (okolo 40 stupňů jižně). Další plán je zvýšit pokrytí na 300 balónů.
Firma v poskytování konektivity ale rozhodně není žádným nováčkem. Google v současné době provozuje vlastní přípojky do různých páteřních bodů Internetu v mnoha zemích, aby zajistil dostatečnou kvalitu dostupnosti svých služeb. Má také plány na satelitní a terestrické (WiMax, Wifi) pokrytí rozvojových zemí koncovými body. Provoz vlastní sítě je Google často vytýkán zastánci staré internetové školy, kteří tvrdí, že je tak narušována síťová neutralita.
Nápad sám není zcela originální, Internet poskytovaný skrze satelity kroužící po nízkém orbitu představila již v roce 2012 na konferenci Chaos Communication Congress v Berlíně hackerská komunita pod názvem Hackerspace Global Grid. Infrastrukturu „Project Loon“ tvoří velké množství stratosférických balónů, které obíhají ve výšce okolo 20 km, kde si s nimi pohrávají stratosférické proudy o rychlosti 5 až 20 km za hodinu. Proudy nepředstavují jen prvek chaosu, ale lze je efektivně využít také k řízení balónů. Drobnými úpravami výšky (mezi 18 až 27 km) je totiž lze přesunout do dalších proudů. Vzhledem k tomu, že jsou proudy relativně předvídatelné, lze balóny poměrně smysluplně řídit.
Technické okénko
Jeden balón, který je 15 metrů široký a 12 vysoký, zvládne pokrýt přibližně 20 km, balóny jsou vysokotlaké a ve vzduchu tak vydrží mnohem déle, než například amatérské stratosférické balóny, přesto je bude potřeba minimálně třikrát do roka obměňovat.
Lokalizace balónů bude probíhat prostřednictvím terestrických stanic. Pozemské stanice jsou také součástí internetové balonové sítě, spojení mezi sebou mají také jednotlivé balony navzájem. Pozemská síť stanic je tvořena gridem jehož jednotlivé body jsou od sebe vzdáleny přibližně 100 kilometrů. Uživatelská data, která mají to štěstí, že putují přes „balonový Internet“ cestují vždy maximálně přes pět balonů.
Trochu problém je s anténou pro příjem, která má poměrně nekompaktní rozměry odpovídající přibližně většímu basketbalovému míči (lopty), odpovídající je i tvar. Komunikace s balonem je zajišťována prostřednictvím blíže nespecifikované bezdrátové technologie v pásmech 2,4 a 5,8 GHz (nejčastěji využívaná volná pásma pro Wifi a WiMax)
Cílem projektu je poskytnout internetové pokrytí nejen zemím třetího světa, ale vytvořit síť globálního typu. Uvidíme, jak se na podobný nápad budou tvářit komerční poskytovatelé a regulátoři v jednotlivých zemích.