Na Brown University přišli s novým materiálem, který kombinuje grafen (respektive oxid grafenu, tj. vrstvu grafenu s atomy kyslíku na krajích) s hydrogelem z řas. Grafen tvoří páteř „plastu“, směs se tiskne na 3D tiskárně a každá vrstva pak dále zpracovává stereolitografie, tj. vytvrzováním příslušného vzoru laserem aplikovaným na masku.
Kombinaci grafenu a 3D tisku, navíc ještě s houbami a sinicemi, zkusili na Stevens Institute of Technology. Nejprve grafenem potiskli hmotu ze žampionu, tato síť pak byla potištěna inkoustem ze sinic. Ty se pak daly dalším přepínáním aktivovat a generovat elektrický proud (díky fotosyntéze) odváděný grafenými drátky. Tzv. bionická houba představuje v první řadě efektní demonstraci hodně kombinované technologie, v praxi by mohla fungovat např. jako senzor.
Na CNRS se soustředili na odbourávání grafenu – zjistili, že ho rozkládá enzym myeloperoxidáza. Díky tomu by se grafen neměl kumulovat v lidském těle (např. při použití v různým implantátech), ale ani v prostředí (podobný enzym mají např. i bakterie). Totéž navíc funguje pro uhlíkové nanotrubičky, i ty by tedy měly jít bez rizika používat jako obaly dopravující v těle vlastní aktivní látky na místo určení.
Vědci z MIT přišli s technikou výroby grafenu, který obsahuje otvory o definované velikosti – to se nehodí pro elektroniku, ale takový materiál by mohl fungovat jako velmi účinný filtr, který by se uplatnil např. i při dialýze. Oproti tlusté polymerní membráně by takový filtr mohl být mnohem rychlejší, další uspořádání a vlastnosti grafenu umožňuje, aby se ani v tenké vrstvě pod tlakem neprotrhl.
Na závěr i jeden výzkum provedený u nás: Českým vědcům z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR se podařilo kontrolovaně uvést do pohybu nanočástice na povrchu grafenu. Vyřešit přitom museli protichůdné požadavky: částice na tomto povrchu musela držet a „neutéct“ z něj, zároveň však ne příliš pevně, aby s ní bylo možné pohybovat. Průběh pokusu se také pomocí fluoresneční mikroskopie přímo podařilo sledovat v reálném čase.
