Starší IT systémy mnohdy fungují a nepředstavují pro podniky jen kouli na noze. I když by výrobci softwaru nejraději samozřejmě prodali nové verze, často se ve skutečnosti vyplatí stávající systémy udržovat, dokonce do nich i nadále investovat (v rozumné míře, přirozeně). Několik tipů, jak ze starších systémů dostat maximální přínos, přináší Mary E. Shacklettová na InformationWeek. Má následující návrhy best practices (osvědčených postupů).
Starší systémy, řekněme verze z doby před více než 10 lety, si samozřejmě příliš dobře nerozumějí s takovými trendy, jako je cloud nebo naopak edge computing, omezená je podpora pro propojení s internetem věcí nebo s mobilními zařízeními. V řadě případů to ale nemusí vadit. Důležitější je ovšem otázka podpory. Pokud jde o systémy zavedených dodavatelů podnikového softwaru, jako je např. Oracle, SAP, Microsoft, IBM nebo Salesforce, lze získat často podporu i po skončení oficiálního životního cyklu produktu. Tyto firmy disponují rozsáhlým ekosystémem partnerů, konzultantů i servisu. Při objednávce nějaké nové verze lze např. domluvit i další podporu starší. Firmy se mohu stále spoléhat na know-how svých dodavatelů.
Cloud lze zavádět omezeně. Představte si situaci, kdy firma provozuje starší verzi ERP systému a nyní akvizicí získá menšího partnera s jiným systémem. Jak provést integraci? Původní ERP systém lze obtížně rozšířit, nicméně firma ho nechce opustit. Ve skutečnosti dnes ale většina dodavatelů nabízí cloudové verze systémů, které byly dříve dostupné pouze on-premise. V těchto případech či při jiném rozšiřování (nové pobočky apod.) lze tedy bez zásadnějších investic nasazovat cloudovou verzi, ale ponechat si starší osvědčený systém v jádru. Cloud lze také použít pro vytvoření záložních verzí pro případ selhání starších systémů.
I když se obvykle uvádí, že starší systémy lze s těmi novými obtížné integrovat, ve skutečnosti se mnohá rozhraní API a další standardy příliš nemění. Naopak kvůli rozsáhlému ekosystému starších verzí je u nově uváděného podnikového softwaru téměř vždy nutné, aby dokázal maximálně spolupracovat se staršími verzemi, běžně i konkurenčních výrobců. Největší problém může nastat, pokud si společnost svůj starší systém až příliš přizpůsobovala a ohýbala na míru. V případě customizace a rozsáhlého začlenění vlastního kódu může být použitelné API skutečně problém a nezbývá než vyměňovat data pomocí systémů typu extract-transform-load. To už může znamenat větší dodatečné náklady, ale kvůli tomu není třeba tuto možnost apriori zavrhovat. Navíc ETL systémy mohou pomocí definic obchodních pravidel zajistit i větší funkcionalitu než samotná rozhraní API.
Pokud jde o starší operační systémy, často se je vyplatí převést z fyzických serverů na virtuální stroje, což usnadňuje jejich správu. A nakonec, i v případě starších systémů často existuje možnost přistupovat k nim z mobilních zařízení nebo je třeba propojit s novými technologiemi typu IoT. Někdy v tomto mohou pomoci i přímo dodavatelé původního systému, protože často získali mezitím nové technologie, třeba formou akvizic mladých firem. Předností starších on-premise systémů bývá zabezpečení, a to se příslušnou změnou, tedy jejich otevřením, může snížit – nicméně i tak může být bezpečnost větší než u nového systému, který příslušné technologie podporuje nativně.