V prostředí průmyslových datových center, která chrání citlivá data korporací, bank, státní správy, ale také samotnou infrastrukturu Internetu, respektive lokálních peeringových uzlů, se to jen hemží záhadnými termíny, jako dostupnost, redundance, spolehlivost, PUE či uptime. Většinou mají jedno společné – vyskytují se nejčastěji v sousedství slovního spojení úrovně TIER. Co se pod tajemnou zkratkou skrývá?
Historie
Koncept vymyslelo v roce 1993 americké konsorcium společností Uptime Institute, kterému nebyla lhostejná značně kolísavá úroveň různých datových center a jejich zabezpečení. Uptime Institute vydefinoval na základě dosavadních zkušeností klasifikační čtyřstupňový systém sahající od hodnot Tier I, po Tier IV, který reprezentuje nejvyšší úroveň zabezpečení a provozní dostupnosti.
Popularita Tier klasifikace zašla tak daleko, že ačkoli zdaleka ne všechna světová datacentra skutečným certifikačním procesem prošla, přesto ve svých marketingových materiálech alespoň uvádějí, že jsou datacentra typu Tier 2,3 nebo 4. Data ale v takovémto případě málokdy bývají plně odpovídající. Skutečná certifikace je prubířským kamenem a mnohé firmy, které se vymlouvají na finanční náročnost, ve skutečnosti velmi dobře vědí, proč se o skutečné získání certifikátu nepokusily. Tento nešvar se týká také mnoha českých datacenter. Problémem přitom bývá zejména reálná garantovatelnost dostupnosti.
Dostupnost
S garantovanou dostupností datového centra se dají na papíře dělat divy, garantovaná 99% roční dostupnost služby například znamená, že provozovatel může na více jak tři a půl dne všechno vypnout a vzít si třeba dovolenou. Do takto velké rezervy se vejdou prakticky všechny velké výpadky technologií. Proto Tier certifikace počítají s minimální redundancí napájecích a chladících technologií, které zajišťují garanci alespoň částečného provozu datacentra prakticky nepřetržitě. Operuje se zde s proměnou N, která označuje minimální množství nezbytných technologií ke garanci bezproblémového provozu infrastruktury (zdroje chladu, napájení serverů, přímé chlazení racků, záložní zdroje a generátory) a číslem, které označuje míru zálohy.
„Datacentra s označením N, nejsou zálohovaná nijak a výpadek jakékoli komponenty může vést k zastavení celého kolosu. Ta s označením N+1 a 2N naopak označují vzrůstající úrovně zálohy systémů, které jsou jednou z podmínek získání stupňů Tier 2-4. Redundance chlazení a napájení umožňuje vykrývat výpadky technologií takzvaně za chodu, tedy bez toho, že by došlo k výpadku běžících serverů a úložišť. V případě stupňů Tier III a Tier IV je minimálně redundance N+1 brána jako samozřejmost (Tier IV počítá spíše s 2N+1),“ vysvětlil nám Ing. Vladimír Houška, Senior Consultant společnosti COMPLETE CZ, která se zabývá navrhováním a výstavbou certifikovatelné Non-ICT infrastruktury v datových centrech.
|
Fyzická bezpečnost: TIER vs. IRMS DataCenter Certification
Možná vás zarazilo, že tak přísný systém prakticky neřeší fyzickou bezpečnost. Tier III datacentrum může například navštívit zloděj, nebo přírodní pohroma a veškeré garance jsou najendou jen pouhou iluzí, tak jako se to stalo počátkem letošního roku společnosti Casablanca INT, po nečekané havárie vodovodního potrubí v patře nad datovým sálem. V případě, kdy je třeba mít úředně garantovanou bezpečnost i na čistě fyzické úrovni, je alternativou stupňů TIER použití tzv. IRMS DataCenter Certification, evropského standardu systémů datových center. Není tak populární, ale lze jej využít například i pro certifikaci cloudových služeb. EU certifikát oproti TIER disponuje doložkou také o fyzickém zabezpečení dat.
|
Certifikovaná
Poznámka: |
