Prognóza společnosti Forrester uvádí, že ani vývojáři nemají na trhu práce vše jisté. Umělá inteligence stále více vede k tomu, že tvorba aplikací vyžaduje jen malé znalosti programování v konkrétních jazycích a postačuje obecné algoritmické myšlení, kdy člověk definuje základní obchodní logiku aplikace a o zbytek se postará automatizace. Tento přístup má ale samozřejmě i své limity.
Jeffrey Hammond, viceprezident a analytik Forresteru, připouští, že vývoj není jen mechanická, ale i kreativní činnost. Nejcennější kódy jsou ty s významným aspektem tvořivosti – na druhé straně, kolik takových ale je, respektive jakou část vývoje softwaru zabírají rutinní činnosti? Není také jasné, jak bude vývoj softwaru ve světě umělé inteligence organizován. Budou zde stávající vývojáři vybavení automatizací, a tedy produktivnější? Nebo budou na počátku lidé s malými znalostmi, kteří nadefinují obchodní logiku, a pak předají mezivýsledek mezi pokročilé programátory a umělou inteligenci/strojové učení? Zapojení těchto technologií se neomezuje přímo na práci s kódem. Podobně jako Microsoft Visual Studio zkouší uhádnout, co programátor zamýšlí, možné kusy kódu mu generuje a umožňuje je zakomponovat jediným kliknutím, totéž se bude ve stále větší míře týkat třeba i práce s grafikou (Adobe Sensei). Nakonec je možné, že přímo práce s konkrétním kódem bude spíše výjimečné a nikomu na tom nepřijde nic divného – asi jako když díky překladačům už dnes skoro nikdo nepracuje se strojovým kódem.
Přístup low-code a no-code je samozřejmě rychlejší. To bylo důležité třeba v době pandemie, kdy bylo třeba do systémů rychle zasáhnout, dodat novou funkcionalitu a vše také dokázat rychle nasadit. (A ideálně otestovat: testování kódu je už ale stejně oblastí, kde automatické nástroje hrály hlavní roli.) Tímto způsobem pracovaly nejenom samotné firmy, ale i systémoví integrátoři. Forrester uvádí, že zatímco v roce 2020 využívalo low-code prostředí pro tvorbu softwaru 44 % podniků, v roce 2021 to bude už 75 %. Firmy tak nejen ušetří samotné mzdy programátorů, ale odpadne jim i problém s tím, že lidi s potřebnými znalostmi je někdy prostě těžké vůbec najít.
Na pohled překvapivé může být, že podle Forresteru se lépe dá automatizovat tvorba složitějších/„chytřejších“ aplikací. Větší problém je prý naopak s vytvářením aplikací pro koncové uživatele, o jejichž úspěchu v první řadě rozhoduje uživatelské rozhraní. Zde má stále velký význam testování a optimalizace živými lidmi a vlastně i existuje málo specializovaných nástrojů pro automatizaci. (Poznámka: na druhé straně to nemusí znamenat, že zde vývojář píše kód, také třeba spíše pracuje ve vizuálním prostředí. Nicméně jeho úkolem je víc než definování logiky.) Jedním z projektů, které se snaží tuto mezeru zaplnit, je GUIComp, který vytvářejí na jihokorejském Ulsan National Institute of Science and Technology a v IBM Research speciálně pro automatizovaný návrh uživatelského rozhraní mobilních aplikací včetně propojení různých fází vývoje/jejich životního cyklu.
Naopak u podnikových aplikací jde více o návrh procesů, aby správná data byla zaměstnancům k dispozici ve správný čas a změny (ať už aktualizace dat nebo výsledky práce) se příslušným způsobem přenesly do celého systému.
Paulo Rosado ze společnosti OutSystems na InformationWeek ovšem poznamenává, že různá vizuální vývojová prostředí existují od konce 80. let, od té doby se také mluví o automatizaci tvorby softwaru, a přitom potřeba lidské práce zde neustále roste. (Poznámka: bude tak ale platit i pro dobu cloudu? Na to Rosado odpovídá, že i tak dnes v zásadě každá organizace musí být vývojářem a vytvářet svůj vlastní software/aplikace, protože jen to ji odliší od konkurence.) Navíc existuje riziko, že aplikace vyvinuté s tímto přístupem narazí na své limity a např. nepůjdou rozšířit z jednoho oddělení napříč celým podnikem, takže vizuálně-klikací přístup se finálně může naopak prodražit
Zdroj: InformationWeek, TechXplore.com