Alistair Dabbs na The Register podrobně a emotivně rozebírá potíž, s níž se setkal už asi každý. Rozhraní dnešních aplikací jsou tak nějak příliš… cool, sexy, aktivní. Otázkou je, zda to většině uživatelů vadí.
I když se Dabbs vrací až do časů operačního systému CPU, podle mého názoru se podobná kritika vůbec nemusí týkat samotného grafického rozhraní a přejít k nějakému nějaké velebení Příkazového řádku. Jde spíše o to, že dnešní rozhraní GUI jsou možná rychlá, ale problematická svou neposedností. Ve světě DOSu, ale i Windows, se aplikace načítaly možná pomalu, ale když se načetly, byly už připravené k použití. Zatímco dnes? Webová stránka se začne natahovat, vidíte odkaz, který vás zajímá, kliknete na něj, ovšem tím se dostanete nějak úplně jinam. Web se totiž mezitím posunul či jinak přeuspořádal, takže jste ve skutečnosti klikli na jiný odkaz.
Začalo to vlastně už v okamžiku, kdy se webové stránky začaly vykreslovat postupně, obrázku či jinému složitějšímu (datově/výpočetně náročnějšímu apod.) prvku byl vyhrazen definovaný prostor a všechno kolem něj se stáhlo nezávisle. Mělo to dobrý důvod, ale postupně se to nějak vymklo z rukou. Nikdy nevíte, že proces načítání je u konce, ve stavovém řádku stále cosi bliká. Všechno poskakuje a hází sebou jako dementní teriér (pejskařům se omlouvám, přirovnání vymyslel Dabbs).
Není to jen záležitost webu, v době vícevláknových aplikací a všemožných mush-upů (obsahu skládaného z více zdrojů) vlastně nikdy netušíte, zda už se vše natáhlo a jedná se o zamýšlený finální stav. Když k tomu připočítáte kódy reklamních systémů nebo dokonce nekonečné načítání stránky (další obsah se průběžně natahuje jen na základě toho, že pracujete s posuvníkem), hotovo vlastně není nikdy. Čekat nemá smysl i z toho důvodu, že dnes už při závádění aplikací člověk nemá ani k dispozici nějaký jednoduchý oznamovací systém „postupu instalace“, který by mu říkal, kolik procent je hotovo/kolik času pravděpodobně ještě zbývá. Alespoň že tato funkce zůstává v souborových managerech nebo při stahování, dívat se na přibývající procenta působí uklidňujícím dojmem…
Obecně dnes uživatel prostě netuší, zda webová aplikace už je připravena, ještě se nějak doladí nebo proces zatuhl. Zbývá snad jen starý dobrý Správce úloh, zkusit odstřelit a spustit znovu – nebo někam prostě kliknout, i s rizikem, že prvek se posune nebo člověk ve skutečnosti nekliká na to, co vidí, ale na cosi pod tím (Dabbs uvádí, že jen čeká, až se pod tlačítkem Uložit bude ve skutečnosti skrývat tlačítko Smazat). Při kontaktu s rozhraními na podobné bázi člověk možná nezuří, jako když bylo třeba počítač (opakovaně) restartovat, ale zato jedná krajně chaoticky. Není to svět, který by zrovna podporoval přemýšlení a soustředění, i když vyjma epileptiků uživatele asi bezprostředně neohrožuje.
Osobně bych k Dabbsově kritice dodal: Je možné, snad dokonce pravděpodobné, že nejde přímo o chybu, ale vlastnost – vadí to jen menšině lidí, kteří si navykli na trochu jiný styl práce se zařízením. Přičemž tito lidé představují nejen menšinu, ale navíc stále menší menšinu…
