Práce z domova už zůstane mnohem rozšířenější, a to bez ohledu na další epidemiologický vývoj. Při spolupráci na dálku by se firmy ovšem mohly leccos naučit od open source komunity. Zde přece většina projektů fungovala právě takhle od samého začátku. Mnoho vývojářů spolupracujících na daném projektu se osobně nikdy nesetkalo, žijí na opačných koncích světa, dokonce mluví různými jazyky a při osobním kontaktu by si někdy ani nerozuměli. A přesto dokáží fungovat, často i efektivně, a vytvářejí produkty vynikající kvality. Na základě zkušeností open source týmů se mohou firmy naučit, jak fungovat nejen během krize (pandemie), ale i po ní – a jak ze vzdálené práce udělat standard. Tim Mackey ze SynopsysCybersecurity Research Center tvrdí právě tohle na webu DarkReading.
Za základní vlastnost pro fungování open source projektů pokládá T. Mackey neformální hierarchii (lidé se podřizují tomu, koho aktuálně uznávají, že o věci nejvíce ví, spíše než určenému šéfovi). Dále má platit, že nikdo není nenahraditelný, nikdo nemá exkluzivní přístup ke klíčovým informacím. V důsledku toho se výrazně omezují rizika selhání, projekty fungují mnohem odolněji. Nemoc, dovolená nebo změna místa klíčového zaměstnance nezpůsobí zhroucení dalších procesů.
V kanceláři se můžete ihned zeptat souseda; k tomu, aby to takhle mohlo fungovat na dálku, je potřeba, aby pracovní skupiny byly přiměřeně malé (opět „oddělené“, nikoliv vzniklé prostě spojením x kanceláří do jednoho celku). Některé funkce kanceláře lze celkem snadno dodat pomocí technologií – videokonference, Skype apod. Ideální je ale tyto technologie nasadit/využívat pouze v té míře, aby „zalátaly mezery“ a umožnily hladké fungování procesů, nepřehánět to s nimi tam , kde postačí e-mail. Angažovanost a zájem lidí mají ve světě open source přímý dopad na úspěch projektů, na rozdíl od přístupu „udělat si svoje“ a ostatní ignorovat. Problémy v komunikaci apod. je třeba řešit ihned, nikoliv se nejprve soustředit na důležitější věci s tím, že se to časem nějak srovná – kdokoliv může kdykoliv odejít a (i když nikdo není nenahraditelný, viz výše) projekt tím ztrácí jeho know how. Veškeré zásady a pravidla platí pouze podmíněně – potud, pokud přispívají k dosažení cíle. To, jak jsou nastaveny firemní procesy, není tedy žádná posvátná kráva. Pravidla je třeba zjednodušit, aby jim každý rozuměl a chápal jejich význam a stejně tak každý mohl říct: Ale uvědomujete si, že to tak stejně ve skutečnosti neděláme, že? (A pak pravidla revidovat.) Když to už nějakých 25 let zvládá open source komunita, není důvod, proč by tak nemohly fungovat i podniky. Možná ne hned, každá změna nějakou dobu trvá, ale naučit se to dá, uzavírá Tim Mackey.
Co dodat? Námitek se nabízí celá řada. Open source nepředstavuje žádný jednoznačný recept na úspěch. Potíž je například v tom, že spousta open source projektů nefunguje a selže, nikdo další se o nich často prakticky nedozví a my se setkáváme s těmi úspěšnými. V rozporu s konceptem „nikdo není nenahraditelný“ mnoho open source projektů stojí na jediném člověku a s jeho odchodem bez ohledu na ostatní účastníky upadají do hibernace. Je proto otázka, nakolik má Tim Mackey pravdu a šéfové projektů či oddělení mohou příslušné postupy následovat. Rozdíl mezi prací neplacených nadšenců a zaměstnanců je zdá být evidentní, asi i metody řízení a organizace práce budou muset být logicky jiné. Navíc open source prostředí je samo velice heterogenní, každý projekt funguje jinak.
A další věc: i když open source projekty zdaleka nezahrnují jen samotný vývoj, ale i tvorbu dokumentace, testování a opravy chyb, přece jen se jedná pouze o určitý omezený výsek „kancelářských prací“ v dnešních podnicích. I podporu k open source softwaru už vesměs poskytují zcela normálně fungující firmy. Jak by se měl tedy třeba člověk na určité manažerské pozici konkrétně poučit z „fungování světa open source“, to bez ohledu na názor Tima Mackeyho moc jasné není.