Koncept -aas může znamenat leccos. Dá se chápat jako webové rozhraní a provoz samotné aplikace na vzdáleném serveru. Nebo jako způsob účtování podle použití. Nebo jako pronájem versus vlastnictví. Nebo jako delegování obsluhy na poskytovatele.
Podle toho, jak si koncept -aas budeme definovat, pak do něj spadnou různé věci a různě budeme hodnotit jeho historický význam, to, jak prodejci postupně zákazníkům zjednodušovali život. Určitě nejde o výlučnou záležitost světa IT. Pronájem nemovitosti nám sem možná nespadne, ale dostavník už nejspíš za dopravu jako službu uznáme. Co potom brání tomu, aby koncept služby ovládl celou ekonomiku?
V první řadě jde o to, že -aas si představujeme jako nabídku nějak standardizovanou; vyžaduje, aby se určitá „věc/služba“ stala komoditou. Pokud každá firma chce jiné ERP, ale na CRM jsou požadavky víceméně stejné, pak se poskytovatelům vyplatí nabízet spíše CRM než ERP. Jako službu těžko nabízet něco, co nelze „kopírovat“. Řešení určitých problémů se tak konceptu -aas dosud vzpírá,, protože poskytovatel nedisponuje o nic víc než zákazník příslušnými odborníky, respektive jich nemá neomezený počet. Právě to by ale mohla změnit umělá inteligence. Komoditou by se stal nejen výkon, ale i právě ona inteligence/odbornost. To už tedy předpokládáme, že půjde o umělou inteligenci schopnou nahradit prakticky libovolného lidského experta, eventuálně i znalosti různých AI kombinovat, což možnosti současné technologie ještě přesahuje. Pokud k tomu ale příslušné technologie dospějí, pak ale dosáhneme úrovně „všechno jako služba“ (EaaS).
Tak alespoň vidí možnou budoucnost „skutečné“ umělé inteligence americký informatik a specialista na AI Steve Russell ve své knize Jako člověk (podtitul Umělá inteligence a problém jejího ovládání, české vydání Argo a Dokořán 2021). „Obecně použitelná AI přinese všechno jako službu (Everything as a Service, EaaS). Nebude potřeba zaměstnávat žádné armády specialistů v různých disciplínách, organizovaných v hierarchiích dodavatelů a subdodavatelů, aby se dal daný projekt realizovat. Všechny instance obecně užitelné AI budou mít přístup k veškerým znalostem a dovednostem lidstva a mnoha dalším věcem,“ uvádí S. Russell doslova. Navíc ve stejné době bude k dispozici jako služba možná i přístup k fyzickým operacím – inteligentním robotickým systémům.
V daný okamžik komodizace čehokoliv může znamenat třeba skokový, řádový růst efektivity (a tím HDP apod.). Samozřejmě efektivita rostla i bez umělé inteligence, ale vyžadovalo to vždy nějaký rozvoj továren a strojů. Nyní půjde čistě o výsledek toho, že AI dokáže využívat současných znalostí – vedle sebe půjde současně o úspory z (možné) specializace i o úspory z rozsahu.
Změna se neprojeví jen v „účetních“ číslech nebo ve vyšší dostupnosti spotřebního zboží, ale bude znamenat i růst kvality života. Například individuální, na míru šité vyučování je přínosnější prakticky pro každého, těžko si však představit, že by řádově existovalo stejně dětí jako lidských učitelů. Ne tak ve světě AI. Replikovat půjde vše, vzdělání stejně jako třeba zdravotní péče.
I lidské umění, ať už jde o konzumaci nebo vlastní tvorbu, se v takovém světě posune na zcela novou úroveň. „AI by mohla umožnit mnohem efektivnější nástroje pro tvorbu virtuální reality (VR) a prostředí VR osadit mnohem zajímavějšími entitami. Tím by se z VR mohlo stát vyhledávané médium pro literární a umělecké vyjadřování, což by vytvořilo prožitky takového bohatství a hloubky, jaké dnes nejsou ani představitelné.“
Tolik S. Russell. Otázka samozřejmě zní, zda k tomu všemu vůbec dojde. Zda to nastane tak rychle, jak to Russell očekává (dejme tomu v příštích 30 letech). Zda příslušné technologie samy o sobě budou mít takový „celkový“ dopad. Zastánci technologické singularity před nějakými 30 lety očekávali určitou sadu technologií, která se opravdu dostavila, nevedla ovšem k singularitě, ale spíše (jak podotkl autor sci-fi Bruce Sterling) k záplavě spotřebního zboží typu smartphonů.
To, že s pomocí AI bude všechno v principu dostupné, ještě také vůbec neznamená, že to bude dostupné zadarmo, ani dostatečně levně na to, aby nabídka EaaS dávala ekonomický smysl.
Obecně jsou zde i další důvody ke skepsi – vždy existovaly faktory (skupiny, zájmy, ideologie…), které nástup technologií zpomalovaly, eventuálně dokázaly jejich reálné nasazení velmi účinně omezovat. Skutečný, subjektivní přínos technologií je pak navíc limitován tím, že lidé se primárně poměřují s jinými lidmi (což se zase téměř jistě odvozuje z evoluční biologie). I ve světě AI bude někdo úspěšnější a jiný méně.
A nakonec asi hlavní důvod ke skepsi: lidé si vždy měli tendenci myslet, že právě za jejich života se odehraje něco zcela zásadního, například celkový kolaps civilizace, nebo naopak nějaký její přeskok na jinou, vyšší úroveň, „konec dějin“ či rovnou „konec světa“. Není ale logičtější předpokládat, že žijeme v celkem v průměrné době (koperníkovský princip, který se jako první prosadil v astronomii)? To samozřejmě neznamená, že umělá inteligence nic nezmění; jistě i svět se železnicí je jiný než před ní…
EaaS: Bude díky umělé inteligenci všechno jako služba?
