Jednotlivé vlády (ať už národní vlády v užším slova smyslu, nebo instituce na úrovni EU apod.) se stále častěji dostávají do konfliktů s internetovými giganty. Třecích ploch přitom existuje celá řada.
Je tu daňová optimalizace (viz i u nás řešená speciální daň) a monopolistické chování – ať už to tak opravdu funguje, nebo si pomocí těchto obvinění chce pomoci méně úspěšná konkurence; přičemž největší firmy svůj záběr neustále rozšiřují, takže konkurence mají čím dál víc. Někomu vadí prostě to, že největší internetové firmy jsou příliš mocné. A to celkem pochopitelně, protože namísto „normálního podnikání“ za účelem dosahování zisku se tyto firmy stále více snaží měnit svět podle svého mustru a politicky se angažují. (Mimochodem zcela na okraj: Fyzik Max Tegmark v rovněž česky vydané knize Život 3.0 popisuje, jak by podle jeho názoru jednala „skutečná“ umělá inteligence. Docela se to už současnému fungování internetových gigantů blíží, snad jen, že Tegmark zde více zdůrazňuje potřebu nenápadnosti.)
Těžko akceptovatelné je to, jak firmy typu Googlu a Facebooku podle okolností tu předstírají, že jsou platformou, tu zase vystupují jako vydavatelé. Některé názory potlačují, což dělají vydavatelé (už tím, že některé názory přednostně publikují, opačné de facto potlačují, i bez přímé cenzury). Zřetelně to bylo vidět hlavně v souvislosti s koronavirovou pandemií.. (Zpráva ČTK ze dne 28. 5.: „Facebook tento týden přestal ze svých platforem mazat příspěvky o tom, že nemoc covid-19 je lidským výtvorem. Společnost tuto položku odebrala ze svého seznamu zakázaných tvrzení.“ Jak se to liší od nechvalně známého Ministerstva pravdy?) Když by ale za generovaný obsah porušující autorská práva měly přebírat odpovědnost, to zase náhle vydavateli nejsou, ale prohlašují se za poskytovatele platformy.
Další kámen úrazu představují uživatelská data – jak je lze sbírat, kam přesouvat, komu a za jakých okolností zpřístupnit, k čemu využívat. I zde je oprávněný důvod se na velké internetové konglomeráty hněvat: třeba proto, že masové obchodování s osobními daty vyvolalo předpisy typu GDPR, které, ač původně cílené na velký byznys, komplikují fungování prakticky všem, od školy po psí útulek.
Samozřejmě v pohledu na konflikty mezi vládami, uživateli a internetovými giganty může každý zastávat velmi různorodá stanoviska (navíc různé jsou ty firmy, různé jsou vlády i třecí plochy). Cílem této glosy je ovšem následující tvrzení: Ať už je to (spíš) dobře nebo špatně, internetové firmy nejsou zdaleka tak mocné, jak by mohlo vyplývat z jejich tržní kapitalizace – byť peníze jsou pochopitelně převoditelné na lobbování.
Někdy v 90. letech řekl americký prezident Clinton při návštěvě Číny, že vlády Internet nemohou kontrolovat. Ukázalo se to být jako naprostý omyl (na Clintonovu obranu třeba dodat, že tehdy to ovšem bylo sdílené přesvědčení). Již před delší dobou u nás vyšla kniha Kdo řídí Internet (autoři Jack Goldsmith & Tim Wu), která uvádí řadu případů, jak je fungování Internetu ve skutečnosti do značné míry lokální. Francouzská vláda si velmi snadno došlápla už v 90. letech na Yahoo a donutila firmu, aby z Francie nebyl přístupný (nebo jinak: skrze Yahoo byl komplikován) např. obchod s předměty s nacistickou tematikou. Bez ohledu na to, zda máme raději vlády nebo firmy nebo jaká máme stanoviska v konkrétních kauzách, se zdá, že trumfy mají prostě v rukou místní autority. Pokud chce firma sbírat peníze i v dané zemi, nevyhne se tomu, aby zde nějakým způsobem byla přítomná, čímž podléhá místní legislativě i regulacím. Firmám nějak podnikajícím v dané zemi lze navíc přímo nařídit zde mít zastoupení, fígle s přesunem zisků do daňových rájů lze řešit daněmi z obratu. Na to, kdo má silnější pozici, ukazuje třeba i nedávné dění v Austrálii, kdy se Google neodvážil vypnout svůj vyhledávač ani Google News.