I když se to nezdá, mnoho akvizic končí nezdarem, a to samozřejmě nejen v IT. Mnohdy to není tak viditelné, protože kupující firma neúspěch přežije, asi jako Microsoft nezkrachoval kvůli neúspěchu s Nokií (zde tedy byl neúspěch dobře viditelný). Často se objevuje názor, že výkonní ředitelé firem při fúzích tolik riskují, protože je motivují možné vysoké odměny, ale případné ztráty je tolik netrápí – však si hrají s penězi cizích lidí, akcionářů.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman ve své knize Myšlení rychlé a pomalé zastává ale názor, že problém je složitější. Manažeři firem jsou velmi sebevědomí a přesvědčeni o tom, že kupovanou (možná libovolnou?) firmu dokáží řídit lépe než její aktuální management. (To, že manažeři jsou vesměs přesvědčeni o tom, že patří k těm lepším manažerům, není samo o sobě nic výjimečného; většina lidí je přesvědčena, že jsou nadprůměrně inteligentní, nadprůměrně atraktivní, nadprůměrní řidiči… ačkoliv z logiky věci většina nemůže být nadprůměrná.) Čím víc si výkonný ředitel věří, tím víc věří i v úspěch firmy, kterou řídí – a to se projevuje tím, že vlastní více jejích akcií (v průměru, samozřejmě záleží na konkrétní politice firmy, opcích apod.).
Právě tito výkonní ředitelé iniciovali většinu fúzí, gigantických a často zničujících – v tom smyslu, že poškodili i původní firmu. To znamenalo pokles ceny akcií, které příslušný CEO vlastnil. Není to tedy tak, že by ředitelé nadměrně riskovali, protože šlo o cizí peníze, naopak se vrhali do hazardu tím víc, čím víc peněz měli ve hře vlastních (což tedy ostatním akcionářům v případě neúspěšné fúze samozřejmě dvakrát nepomůže).
Kahneman dále cituje ekonomy Ulrika Malmendiera a Geoffreye Tatea, kteří zjistili, že riziko neúspěchu a poklesu akcií firmy stoupá v případě, že výkonný ředitel získá nějaké prestižní ocenění. V průměru pak následuje zhoršení provozních výsledků a pokles cen akcií. CEO se věnují narcistním aktivitám, píší knihy, přednáší, stávají se členy dozorčích rad dalších organizací, poskytují moudra o fungování světa nebo svět rovnou zachraňují a zanedbávají vlastní podnik. Když už něco dělají ve firmě, pak jde často o velikášské projekty. Celebrity jsou navíc často přesvědčeny nejen o vlastní výjimečnosti, ale i o tom, že jim všechno projde. Ocenění manažeři se tedy s vyšší pravděpodobností začnou podílet na účetních podvodech. Tedy: má-li nějaká firma v čele oceňovaného člověka s pověstí intelektuála a velké osobnosti s širokým přehledem, je rozhodně dobré začít být obezřetný…
Zdroj: Daniel Kahneman: Myšlení rychlé a pomalé, Jan Melvil publishing 2012