Alan Turing původně svůj test zformuloval docela komplikovaně. Nešlo zde jen o to, zda má počítač dokázat předstírat, že je člověk, ale zda má počítač v rámci imitační hry dokázat stejně úspěšně simulovat člověka, který simuluje, že je opačného pohlaví. V původním článku, kde byl celý koncept představen, Turing dokonce zmínil i paranormální schopnosti.
Naštěstí od té doby jsme se díky neustálému mediálnímu zjednodušování dostali k pochopitelnějším a lépe realizovatelným verzím experimentu: netřeba třeba s robotem soutěžit, kdo se lépe převleče do ženských šatů. Takže za Turingův test se označuje někdy chat (už od dávného programu Eliza, s nímž měli uživatelé tendenci si začít povídat o svých traumatech), kde měl nedávno uspět robot Eugene Goostman, nicméně výsledky nebyly stejně dvakrát přesvědčivé. Občas se v této souvislosti zdůrazňuje schopnost chápat nadsázku (IBM Watson a Riskuj). A pak je to ovšem Siri, která není omezená na text, ale zvládá k tomu v reálném čase i hlasovou komunikaci. V Teorii velkého třesku se Raj do Siri zamiluje, což je dost zásadní kritérium. Jindy se zase uvádí, že Siri je ale na komplexnější splnění Turingova testu příliš submisivní a ochotná; ostatně Apple tuto technologie nemá kvůli teoriím o umělé inteligenci, ale jako běžnou asistenční službu.
The Register nedávno zmínil kauzu vraždy, která se odehrála na Floridě v roce 2012. Obžalovaný Pedro Bravo měl zabít svého spolubydlícího Chritiana Aguilara a poté se otázat Siri, jak naložit s tělem. Člověk prostě neví, podobné situace neřeší každý den (profesionály pomiňme). Začne se tedy chytat i stébla – kromě Viktora Čističe vzpomeňme na nově běžící seriál Fargo, v děravé paměti mám i jakýsi severský film, kde se (neklame-li mě paměť) pak dotyčný na dotaz „kde je tělo“ začne zamotávat, že v koupelně, ale trochu i v ložnici a kuchyni. Prostě dává smysl se v otázce co s tělem obrátit na toho, komu člověk důvěřuje.
Celé to asi bylo jinak. The Register tvrdí, že ve skutečnosti nešlo o kontakt Siri, posléze se snad ukázalo, že příslušný „dotaz“ byl vyšetřovateli vyextrahován z paměti prohlížeče či co. Kdyby se však potvrdila původní verze, šlo by podle mě o splnění jedné z verzí Turingova testu: ve vypjaté a nedobře se vyvíjející emoční situaci se prostě nejen ptáte na konkrétní informace, ale děláte si šanci také na psychickou podporu. V klidu si něco připravovat a vyhledávat předem, to neplatí. Vlastně je taková míra důvěry možná srovnatelná s tím, když se Raj do Siri zamiloval. Zajímavé by samozřejmě bylo i to, jak by Siri reagovala a co by se dělo dál, tyto experimenty však nelze doporučit už jen proto, že s Turingovým testem opravdu nesouvisejí.
Jaké další verze Turingova testu vás v této souvislosti napadají? Původně jsem si říkal, že nerozlišování člověka od počítače/programu by mohlo být signalizováno použitím zájmena „my“ (bez vědomé nadsázky). „Nemohli jsme na to přijít“ (já a Siri, já a…), „Byla nám zima“ (mně a mému notebooku). Nicméně tady se nám situace ještě komplikuje, protože je celkem akceptovatelné zájmena množného čísla používat třeba pro dvojici sestávající z člověka a psa. Čili tímto – snad nicméně zajímavým – přístupem bychom si Turingův test leda ještě zkomplikovali.
Třeba se někdo Siri ozve ne kvůli odklizení těla, ale aby ji informoval o působivém západu slunce? A z druhé strany, zkoušelo se už nějak systematičtěji, kdo z lidí by byl ostatními nejspíše pokládán za program? (Abychom se vrátili k Turingovi s jeho složitostmi: Kdo z lidí by dokázal nejlépe předstírat, že je počítač předstírající člověka?)