Design „demokraticky navržený uživateli“ nemusí být výhrou. Třeba takový Jobs o potřebách uživatelů vědě své.
Na webu The Register vyšlo v poslední době několik komentářů o tom, jak odlišný je Microsoft od chvíle, kdy se do jeho čela dostal Satya Nadella. Zmiňuje se např. nedávná koupě Wunderlist nebo plánovaná přímá podpora pro SSH při vzdáleném přístupu k Windows. Microsoft tedy bere na milost open source technologie, zaměřuje se spíše na multiplatformní aplikace, ostatně možnost bezplatného upgradu na Windows 10 ukazuje, že OS už nemusí být jádrem příjmů společnosti.
Hlavní panel po 20 letech
Ve Windows 10 tento „nový přístup“ získal nebývale radikální podobu – o podobě nového systému prý do značné míry rozhodovali fanoušci. A výsledek? Zmizí klasický Hlavní panel, který je s námi 20 let. Ať už podoba Windows 95 byla jakákoliv, na toto uspořádání si zvykli postupně skoro všichni a de facto se stala standardem i pro jiné desktopové operační systémy.
Hlavní panel 2 dekády ukazoval právě běžící aplikace; přesněji ty, které spustil sám uživatel a pracoval s nimi, nikoliv démony či služby provádějící cosi na pozadí. Jak výkonnější počítače umožňovaly mít současně otevřených stále více aplikací, hlavní panel se stával nepřehledný a ikony se tlačily vedle sebe. Od Windows Vista se proto objevilo seskupování více oken jediné aplikace a rolování, déle spuštěné aplikace nebyly přímo vidět, ale stále se k nim šlo dostat dvěma kliknutími. Ve Windows 10 to má být jinak, přicházejí jakési virtuální plochy apod.
Průzkum vs. volby
Andrew Orlowski si na The Register všímá, jak vlastně byla změna provedena. Mezi lidmi, kteří se přihlásili do testování/posuzování, získala jedna podoba hlavního panelu 3,8 bodu, nová 4,2. Drobný rozdíl ovlivní stovky milionů lidí. Orlowski celý přístup Microsoftu přirovnává k průzkumům veřejného mínění. Nedávné volby v Británii a ty prezidentské v Polsku ukázaly, jak moc se odhady a předpovědi liší od skutečnosti.
Mýlili se skoro všichni analytici i politologové. Lidé vybraní do vzorků nejsou reprezentativní, stejně tak pár lidí testujících nové rozhraní asi není typickými uživateli. Normální člověk se nebude sám aktivně přihlašovat do žádného testování a trávit čas hraním si se softwarem, navíc od jeho časné alfa verze.
Dokonce ani samotná data mnohdy nepodporují závěry, které se z nich pak dělají. U uživatelského rozhraní např. nejde jen o to, kolik lidí preferuje A před B, ale i kolik lidí je z opačné alternativy vysloveně naštvaných.
Což o to, testování uživatelské zkušenosti dělá asi každý (možná až na Apple, kde Jobs věděl sám nejlépe, co uživatelé chtějí a potřebují – a skutečně měl velmi často pravdu). Jak ale tvrdí Orlowski, v tomto případě se zdá, že otevřenost Microsoftu a jeho ochota naslouchat v rámci tzv. programu Windows Insider zašla opravdu dost daleko. Kontakt s uživatelskou základnou může sice odpovědným manažerům fungovat jako alibi („oni to tak chtěli“); nicméně ať proces vedoucí ke změnám rozhraní proběhl jakkoliv, výsledek může naštvat úplně stejně. Už Windows 8 jasně ukázala, že na přílišné přemety v rozhraní nejsou uživatelé zvědaví.
Proč se vzdávat dojných krav?
Když Windows 8 vzbudila nevoli, Microsoft ve verzi 8.1 z mnohých změn vycouval, stejně ale existuje řada utilit, které mají nové systémy „downgradovat“ – připodobnit je z hlediska vzhledu a ovládání co nejvíc těm starším, známým. Podobně se jistě brzy objeví utility, které hlavní panel vrátí nebo vše půjde přenastavit nějak jinak. Samo o sobě je to banalita, ukazuje však, alespoň dle Orlowského, na zmateně fungující procesy.
Orlowski to považuje za další příznak problémů Microsoftu. Firma se až příliš snadno vzdává toho, co se osvědčilo, alespoň v tom smyslu, že spolehlivě generovalo příjmy. Koho ve vedení Microsoftu by dříve napadlo nabídnout plošně bezplatný upgrade na nová Windows (lidé na nový placený OS možná přecházeli od Windows XP čím dál méně ochotně, ale nějak přece jen). Nabízet MS Office pro konkurenční platformu, a to dokonce zdarma? Neměli by se akcionáři začít znepokojovat?
Člověka ještě v této souvislosti napadá, že spojení „demokratický design“ používá IKEA. Srovnání ve mně vzbuzuje skutečně hrůzné asociace a tušení, ale zde jsem, uznávám, krajně zaujatý. Po světě zřejmě volně běhají i takoví podivíni, kteří nábytek nakupují a sestavují rádi.