Na počátku 80. let se objevil nový obor elektrotechnického průmyslu – 3D tiskárny. Ten se postupně vyvinul z poptávky po rychlejší dodávce projekčních a prototypových dílech velkých výrobních gigantů.
V dnešní době vedle sebe koexistují 3 techniky 3D tisku:
1. Asi nejuniverzálnější je technika SLS „Selective Laser Sintering“ neboli selektivní spékání pomocí laserů, která vytváří neboli tvaruje počítačem daný předmět z práškové substance umístěné v zásobníků. Substancí může být jednak plast, sklo, ale i kov či slitina. Laser pak „taví“ vrstvu po vrstvě, kterou ze substance vždy nanese vrstvovač. Konečný výrobek je pak vytažen ze substance (je v ní plně zahrabán) a jen se očistí.
2. Další technikou neboli metodou je SLA „Stereolithography“ neboli zpevňování substance pomocí světla. Počítačem daný 3D předmět se tvaruje v nádržce s tekutou pryskyřicí, která se zpevňuje laserem vrstva po vrstvě, až je konečný výrobek zhotoven (je plně ponořen) vytáhne se a očistí.
3. Technika, která je v současné době nejrozšířenější, se nazývá „Fuse Deposition Modeling“ FDM neboli modelování nanášením a spojováním vrstev. Tato techniky vychází z 2 D tiskáren. Jedná se o speciální hlavu, která roztavenou či natavenou substanci nanáší vrstvu po vrstvě, dle CAD modelu. Pohyblivý je buď stůl, nebo samotná hlava.