Kdyby měli zástupci sociální demokracie, kteří v ohnivých vystoupeních při projednávání zelených karet v parlamentu předpovídali nekontrolovanou invazi levné pracovní síly z východu do České republiky, alespoň základní znalost, jak to chodí na trhu práce, mohli nás ušetřit naprosto neplodné debaty o tom, co vše způsobí zavedení zelených karet od ledna letošního roku. Nezpůsobí totiž zřejmě vůbec nic.
Najdou se vůbec zájemci o karty?
Špatně nastavené karty nebudou chtít zřejmě ani zaměstnavatelé, ani cizinci. A to nemluvíme o tom, že přicházejí s křížkem po funuse, v době, kdy po zahraniční pracovní síle silně ochladla poptávka a v zemi jsou tisíce cizinců bez práce.
Ve snaze zabít několik much jednou ranou se stát rozhodl, že se zelené karty budou vydávat v podstatě všem cizincům, kteří o ně zažádají. Na rozdíl od jiných zemí, kde se takto jmenuje vjezdní doklad pro vysoce kvalifikované cizince, kteří přijíždějí na odborné pracovní pozice, v Česku máme zelené karty pro tři kategorie: vysokoškoláky, středoškoláky a vyučené+ostatní. Liší se tím, že vysokoškolákům se karta bude vydávat na tři roky a bude ji možné prodloužit. U zbylých skupin je platnost roky dva a v případě poslední kategorie karta po této lhůtě nemůže být prodloužena.
Kolem faktu, že na zelené karty si budou moci firmy nabírat v zahraničí neohraničené množství nekvalifikovaných dělníků, se strhla sugestivní debata o hrozbách takové otevřenosti. Ta ale nebrala v úvahu, že firmy cizince se zelenou kartou musejí přijímat jako kmenové zaměstnance, kdežto praxe ve výrobě je taková, že cizinci jsou z velké většiny agenturní zaměstnanci a firmy si je od agentur jen půjčují. Jejich počty mohou tímto způsobem flexibilně upravovat podle objemu zakázek a nemusejí za ně vyřizovat odvody – což považují za velkou úlevu od administrativy. Zelené karty tudíž pro ně nejsou atraktivní, jak se také již mnoho z velkých výrobních firem vyjádřilo.
Díry v zákoně
Zelené karty ale zřejmě nebudou atraktivní ani pro samotné cizince. Postup je takový, že zaměstnavatel ohlásí svou ochotu najmout na příslušné pracovní místo cizince, po veřejném ohlášení musí třicet dní počkat, zda se nepřihlásí nějaký Čech, případně občan EU, a pak zadá svou nabídku do centrální internetové databáze. Tam si ji – teoreticky – najde cizinec. Firmu bude kontaktovat, protože od ní potřebuje prohlášení, že je ochotná ho zaměstnat. S tímto prohlášením si začne vyřizovat zelenou kartu. Délka vyřízení se má oproti klasickému pracovnímu vízu zkrátit, ale nepředpokládá se, že na méně než na dva měsíce. Co když si během této doby firma najde někoho jiného? To zákon nijak neřeší.
Ale i kdyby cizinec kartu nakonec získal a do České republiky odjel, pořád ho ještě čeká tříměsíční zkušební doba, během které s ním zaměstnavatel může ze dne na den rozvázat pracovní poměr. Zákon mu nenabízí nic jiného, než aby se vrátil zpět a zažádal si o novou kartu. To se ale asi málokomu bude chtít a odborníci správně poukazují na to, že to může vést ke zvýšení počtů cizinců, kteří zde pobývají nelegálně. Z pohledu práv zaměstnanců, ale i fungování trhu práce jako takového mají zelené karty ještě jednu viditelnou vadu na kráse: cizinec nemůže během prvního roku pobytu svobodně změnit zaměstnavatele. Pokud mu pracovní podmínky nevyhovují, musí se vrátit domů a sjednat si novou zelenou kartu. Toto opatření bylo odborníky kritizováno.
Rozdíly v právech poškozují trh
„Zahraniční studie ukazují, že pokud cizinci ze třetích zemí nemají stejná práva jako všichni zaměstnanci, například nemohou svobodně měnit zaměstnavatele, poškozuje to celý pracovní trh,“ říká Jan Schroth z IOM. Zelená karta totiž vždy platí jen na konkrétní pracovní místo a na území České republiky mohou o kartu žádat pouze zahraniční studenti nebo cizinci, kteří zde pobývají na dlouhodobé pracovní vízum alespoň dva roky.
Uvidíme, co ukáže praxe, ale zatím to vypadá, že stát dlouho pracoval na něčem, co nevypadá jako funkční produkt. Přitom by výsledek byl určitě lepší, kdyby do přípravy zákona byli zahrnuti zástupci zaměstnavatelů a expertních neziskových organizací, což se nestalo. „Málo se nás ptali,“ říká k tomu Zdeněk Petrovický z Foxconnu a zástupci neziskových organizací zabývajících se migrací mu v tom dávají za pravdu.
Kromě toho, že zelené karty nebyly ušité na míru českému trhu práce, přicházejí taky pozdě – ekonomická krize drasticky snížila poptávku firem po zahraniční pracovní síle. Prvními propouštěnými lidmi byli právě cizinci, pracující ve firmách prostřednictvím agentur jako dělníci.
„Se zelenými kartami stát zahodil další příležitost, jak efektivně řídit migrační politiku,“ shrnuje Markéta Kadlecová, koordinátorka programu Migrace, názor mnoha odborníků na věc.