KOMENTÁŘ: Chci být in, chci být sexy, chci být dotykový!

První pokusy uvést na trh úspěšné zařízení typu tablet můžeme sledovat už v průběhu 90. let. V této oblasti si pokoušeli prosadit i giganti v čele s Microsoftem, Samsugem či HP, úspěšní však příliš nebyli. Podařilo se to až nyní společnosti Apple, když představila a následně vypustila do prodej svůj iPad. Zájem byl obrovský, prodeje překonaly očekávání, přestože analytici říkali pravý opak. Značí tato skutečnost něco více? Chceme zkrátka počítače ovládat dotyky namísto klávesnice a myši?

Pravdivost tvrzení do jisté míry potvrzuje také úspěch dotykového stolu Surface z dílny Microsoftu. Ten využívá kamery, dotykové senzory a infračervené snímače k rozpoznávání dotyku rukou nebo prstů a objektů položených na interaktivní displej. Nyní je to zhruba rok, co se toto zařízení dostalo také na euroasijský a africký trh, přičemž počet Surface partnerů se zpětinásobil. Počet prodaných kusů sice nabyl zveřejněn, ale o potenciálu dalšího růstu svědčí to, že už dnes ho můžeme v celé řadě hotelů, bankovních domů, firemních prodejen či na londýnském letišti Heathrow.

Dotyky jsou sexy, ale...

Výzkumné týmy Microsoftu usilovně pracují také na dalších ultramobilních technologiích v rámci projektu Mobile Surface. Představme si, že jednoho dne budeme namísto notebooku nosit jen malou krabičku, kterou položíme na stůl, a ona přímo před nás promítne celé uživatelské rozhraní ovladatelné pouhými dotyky prstů. Snadné, názorné a sexy.

Zní to krásně, na druhou stranu si však nedokážu představit, že by podobná zařízení dokázala zefektivnit, případně zrychlit práci třeba takových manažerů nebo novinářů. A už vůbec nechci předjímat důsledky zcela nového konceptu ovládání a komunikace na běžné uživatele, kteří si sotva stačili zvyknout na psaní dvěma prsty. Osobně si nedokážu představit, že bych tento článek psal nějakým jiným způsobem, než ťukáním písmenek do klávesnice. Nedej bože, abychom jednotlivá písmenka nebo slova vybírali podobným způsobem, jakým listujeme svými písničkami v přehrávači iPod.

Kromě vyloženě dotykového ovládání dlouhodobě existuje také idea či koncept ovládání zařízení hlasem. Dokážu si představit, že jednou přijdeme k počítači, bez problémů nadiktujeme dopis nebo zprávu a jedním slovem ho pošleme příjemci. Něco takového ostatně už před více než padesáti lety ve svém románu popsal i George Orewell a systémy rozpoznávání řeči, které už dnes máme k dispozici, tuto myšlenku mílovými kroky přibližují. Co už si však nedokážu představit je, že se tímto způsobem budu přihlašovat například ke svému internetovému bankovnictví. Asi bych se totiž obával, že mé přihlašovací údaje a jiné informace bude odposlouchávat někdo za rohem.

Přechodová doba. Jak dlouho?

V nejbližších několika letech se pravděpodobně nedá očekávat, že by klávesnice nějak výrazně zastarala a nahradil ji nějaký dotykový nebo hlasový koncept. Konkrétně v druhém zmiňovaném případě doufám, že to bude v řádu desítek let. Jen s hrůzou ve tváři si totiž odkážu představit, že by už příští generace nepotřebovala ani základní znalosti pravopisu či dokonce vůbec nepociťovala potřebu učit se psaní rukou. Vždyť ostatně i v těch zamilovaných smskách je nějaké zvláštní kouzlo. Kluk přece ve škole při vyučování nemůže vzkaz své vyvolené nahlas nadiktovat, učitel by ho napomenul. Tedy alespoň do doby, kdy to nebude učitel e-learningový, kterého bude možné jediným pohybem po displeji schovat do lišty…