Co má eurozóna nebo obecně ekonomika společného s ekosystémy,
komplexními strukturami, počítačovým modelováním a chaosem? V všech případech jde o složité systémy propojené sítí zpětných vazeb.
Různé názory na toto témě rozebírá v článku na webu New Scientist
Debora MacKenzie. Základní otázku, tj. jaký je vztah mezi modely a
realitou, však pochopitelně článek vyřešit nedokáže. Stejně jako to,
nakolik se dá určitý model mezi různými systémy efektivně přenášet.
Máme tedy před sebou zpětnovazebné systémy. V přírodě i v ekonomice je
častější negativní zpětná vazba ve smyslu „úhyn zajíců-lišky zemřou
hlady-zajíců může zase přibývat“ (naopak systémy „pár zajíců
zemře-zemřou všichni zajíci“, moc kolem sebe nepozorujeme;
„zajíci/systémy“, co takto fungovali, už vesměs zanikli). V ekonomii
mají mít funkci tohoto regulátoru třeba úrokové sazby.
Jenže ekonomika i ekosystémy v sobě obsahují i kladné zpětné vazby,
které mohou jinak robustní strukturu snadno zničit i z malých příčin.
Občas opravdu dochází ke kaskádovitým vymíráním. V ekonomice do této
kategorie, tvrdí modely i experti, spadá třeba eroze důvěry, bankovní
run, inflace, která se vymkne kontrole… Následkem toho se pak
komplexní systém může přepnout do jiného relativně stabilního stavu,
velmi odlišného od toho původního.
Křišťálová koule, nebo vizionářství?
Stavové změny se z principu dají obtížně předpovědět; proto se také v
této souvislosti mluví o teorii chaosu („zmatek“ se vztahuje spíše k
předvídatelnosti, v rámci chaosu existují často pravidelná uspořádání
typu fraktálů apod. ostatně i tornádo je uspořádaný útvar). Proto, dá
se tvrdit, i ekonomické krize lze těžko předvídat – katastrofy jsou z
podstaty nečekané. Ale je to opravdu tak? Neargumentuje se třeba
riziky zadlužení už dost dlouho?
Kaskádové efekty se někdy zesilují; třeba Řecko dnes samo o sobě nemá
ekonomickou váhu, která by mohla s Evropou nějak podstatně zahýbat,
ale může dobře fungovat jako spouštěč v jinak nestabilní situaci.
Komplexní systémy mohou být tak slabé, jako je jejich nejslabší část.
Mnohobuněčné komplexní organismy/systémy mohou fungovat buď tak, že
přijmou společné riziko/odpovědnost za celý systém (to by byly
eurobondy/společné dluhopisy/různé záchranné valy), nebo zařídí, aby
jeden kolaps nic moc neudělal se zbytkem – třeba smrt mravence s celým
mraveništěm.
Není potřeba a rozhodně se nevyplatí roztahovat nějaký
ochranný deštník beroucí pod ochranu všechny mravence.
Řešení
Strategie jsou různé, podle některých modelů má ale ekonomika i živý
organismus společné to, že je třeba vyřešit kompromis mezi efektivitou
a odolností systému. Nelze mít oboje (princip trade-off). Vztah mezi
těmito „veličinami“ pak odpovídá míře propojení, která můžeme také
„prořezávat“. To by obecně mělo snižovat efektivitu, ale zvyšovat
stabilitu.
Známým příkladem je v této souvislosti třeba model „malých požárů“.
Budeme-li je hasit, stromy postupně vytvoří zcela propojenou síť. Až
požár stejně přijde, shoří všechny. Tento model byl původně vytvořen
pro popis situace v národních parcích USA, ale používá se i k popisu
ekonomik. Boj s recesí, záchrana bank apod. pak z tohoto pohledu
připravuje půdu pro o to větší kolaps. Malé požáry jsou obdobou
„prořezávání“ – viz výše.
Článek na New Scientistu z toho třeba vyvozuje jako možný návrh: Čím
více je banka „propojená“, čím je větší, tím více jí hrozí pád
kaskádovitým efektem a je zranitelnější. Po velkých bankách by tedy
mohla být požadována mnohem větší kapitálová přiměřenost (rezervy
vzhledem k půjčkám), dejme tomu jako cena za „too big to fail“. Mohl
by se tak snížil počet bank, jejichž krach by mohl způsobit systémový
kolaps, i náklady na jeho řešení.
Skeptický komentář
Jenže tyhle modely jsou dost ošidné, dají se ohýbat skoro všemi směry.
Názor a vidění světa se pak skryje za jakoby objektivní popis. Velké
systémy jsou naopak stabilní kvůli množství zdrojů. Na lokální úrovni
v případě neexistence propojení může být likvidační rozvodnění potoka.
Každopádně fungování mravenců nebo lesních požárů dává sotva
jednoznačnou odpověď na to, zda třeba euro lze zachránit, zda má smysl
se o to pokoušet, eventuálně za jakou cenu či jakým způsobem.
