Metody automatického rozpoznávání obrazu dokáží stále lépe určit, co se v pixelech nachází. Počítačová analýza obrazu rozpozná i autora abstraktního umění a napoví, zda se jedná o originál nebo zdařilý padělek.
Stejně tak tyto metody zvládají přiřazení vzoru konkrétnímu člověku – biometrie využívá otisk prstu, duhovku nebo i vzor žil v dlani (PalmSecure společnosti Fujitsu). Na pobočkách bank či mobilních operátorů se stále častěji využívá dynamického elektronického podpisu pomocí tabletu. Individuální charakteristiky dostačující k identifikaci má ale i „rukopis“ toho, jak člověk kreslí. Platí to i pro abstraktní obrazy nebo díla vytvářená nekonvenčními technikami, které lidé označují za mazanice a říkají, že „to by dokázal každý“. Někdy ano, jindy ne.
Opilcova sláva
Expresionistický malíř Jackson Pollock spadá právě do takto kontroverzní kategorie. Uvádí se (samozřejmě, že u životopisů extravagantních umělců těžko odlišovat pravdu od smyšlenek a záměrně pěstované image), že Pollockovi se jednou ruce v kocovině třásly tak strašně, že nedokázal pořádně držet štětec a barvy na plátno proto cákal, pak ještě omylem převrátil plechovku. Posléze si z této metody udělal vlastní styl, pro nanášení barev používal zednické lžíce či rozprašovače. Když se v roce 1956 Pollock ve 44 letech opilý zabil v autě, začínal už být slavný, to ale nebylo nic proti obdivu, který ho čekal po smrti. V roce 2006 se jeden jeho abstraktní obraz (Number 5) prodal za 140 milionů dolarů – to se nikdy nezaplatilo ani za Picassa, který je v porovnání s Pollockem konvenčně realistický.
Zajímavé ovšem je, že Pollock sám tvrdil, že přes bizarní metody tvorby jeho díla nejsou nějak nahodilá. I když na plátno cáká, má předem poměrně přesnou představu, čeho chce dosáhnout. Otázka tedy zní: dokáže takhle srovnatelná díla vytvářet kdokoliv (možná včetně dětí z mateřské školy či šimpanzů) a kult Pollocka je záležitostí snobů, nebo je jeho tvorba přece jen specifická?
Počítačová analýza se přiklání ke druhé odpovědi – alespoň v tom smyslu, že „pravý“ Pollock lze od padělku (míněno jako záměrné nápodoby stylu, nikoliv „kopie“ konkrétního díla) odlišit poměrně spolehlivě, s pravděpodobností 93 %. Takový závěr alespoň vyslovil Lior Shamir Lawrence z Technological University v Michiganu, který v Pollockových obrazech analyzoval takové matematické struktury, jako jsou fraktály, Zernikovy polynomy či Haralickovy textury. Nejde jen o akademický problém, protože u řady obrazů, objevených dávno po Pollockově smrti, je jeho autorství nejisté.
Umělý umělec?
Jak se zdá, Pollockovy malby skutečně na lidskou neurologii a fyziologii mohou působit nějak specificky, i když samozřejmě nic podobného popsaným počítačovým analýzám obrazu neprovádíme, alespoň na vědomé úrovni ne. Lawrence svůj software použitý pro analýzu publikoval, takže jej lze vyzkoušet i pro analýzu díla jiných malířů – jednak pro rozlišení skutečného autora, za druhé pak pro zjištění, zda/nakolik je příslušné dílo (platí přirozeně hlavně pro abstraktní část umění) opravdu specifické a nenapodobitelné. Specifičnost, výjimečnost by mohla odpovídat i umělecké hodnotě.
Lze pochybovat, že by se výtvarní kritici či obchodníci s uměním počítačovými závěry řídili. Někteří budou Pollocka dál pokládat za opileckého mazala, jiní dále kupit kolem jeho obrazů hromady mouder: „Konfrontovat se s prázdným prostorem plátna a pokoušet se na něj promítnou pořádek a smysl je podle něj reprezentativní mezistupeň základní existenciální krize moderního člověka (Wikipedia.cz).“ Nicméně se ukazuje, že i ke krajně kreativním a zdánlivě výlučně lidským profesím mají počítače co říct a jistotu práce do budoucna nemá v konkurenci softwaru nikdo…
Podobné téma: Nenápadný příchod nové killer aplikace
