Americký mikrobiolog Brian Hanley si do svých svalů injekčně vpravil „cizí“ DNA, aby stimuloval růstový hormon a bránil stárnutí. Jeho pokus ale není tak úplně bez rizika.
„Chtěl bych být jako Deadpool a Wolverine s jejich regenerujícím faktorem, který je zotaví z jakéhokoli zranění? Ano, věřím, že jednoho dne, který je ale ještě daleko, budeme mít všichni tuto regenerující schopnost,“ říká vědec, který se v minulosti zabýval otázkou, jak čelit bakteriologickým zbraním a scénářům jaderné války.
Šedesátiletý Hanley to myslí vážně a stal se prvním transgenickým člověkem. Má dva nepřátele: stárnutí a rozvážnost. Proč učinil tak nebezpečný pokus? V jeho svalových buňkách je aktivní gen cizí jeho tělu, který má vysokou produkci růstového hormonu. Ten je přítomen hlavně v prvních deseti letech života člověka a pak prudce klesá.
„Když jsem studoval virus HIV na Kalifornské univerzitě, četl jsem, že jeden náš hormon označovaný jako GHRH, jehož nejznámějším účinkem je stimulace sekrece růstového hormonu (GH), útočí na buňky a používá přitom stejné receptory, jako používá virus HIV, aby je poškodil. Dospěl jsem k závěru, že čím více hormonu GHRH máme, tím více HIV nachází tyto receptory ‚obsazené‘ a nemoc se zastaví. Také proto, že hormon GHRH posiluje imunitní systém,“ říká mikrobiolog, jehož citoval italský deník La Repubblica. Hanley se tedy chtěl pokusit využít vlivu, který má růstový hormon na imunitní systém, a tak čelit stárnutí.
Vědec si vybral hormon GHRH, protože patří k těm, které byly nejvíce odzkoušeny na zvířatech a riziko je u něho spíše nízké. Jak je tomu u člověka, není známo: je zde riziko gigantismu, akromegalie a stresu orgánů. A nelze vyloučit ani nádory na mozku. „Dnes jsem však zdravý,“ říká Hanley.
Je třeba poznamenat, že organismus má systém autoregulace, který brání tomu, aby byla úroveň růstového hormonu příliš vysoká. „Se svou technikou chci produkci růstového hormonu přivést na úroveň odpovídající třiceti letům. Ostatně jsem se obrátil na nezávislý bioetický výbor, který mi experiment schválil,“ říká vědec.
Seznam vědců, kteří v minulosti experimentovali na vlastním těle, je dlouhý. Dělalo to 15 nositelů Nobelovy ceny. A deset vědců získalo Nobelovu cenu právě za studie z takových experimentů. V roce 2005 získal Nobelovu cenu za lékařství Barry Marshall, který pil kulturu bakterií, aby odhalil jejich účinky na žaludeční katar a vředy.
„Nejsnadnější způsob, jak dostat DNA do buněk, je použít geny, které si bakterie mohou vyměňovat mezi sebou a mezi bakteriemi jiných druhů. Takovým molekulám se říká plazmidy. Nechal jsem si vyrobit gen GHRH v laboratoři. Pak jsem si ho nechal od lékaře vpravit injekčně do stehenního svalu a pomocí elektrického proudu (což je velmi bolestivé) jsem si ho nechal proniknout do buněk. Poprvé to bylo v červenci 2015. Podruhé (za anestezie) loni v červnu. Použil jsem dvě injekce, protože účinky se projeví až za nějaký ten měsíc. Nezměnil jsem svou DNA, pouze své buňky,“ zdůrazňuje vědec.
A jak se Brian Hanley cítí? „První měsíc jsem prožíval euforii, ale to mohl být efekt placebo. Změnily se však hodnoty, které efekt placebo nemohl ovlivnit: mám více bílých krvinek, méně špatného cholesterolu a více toho dobrého a o deset úderů srdce za minutu méně. Zdá se mi, že se mi rány dříve hojí. Zatím jsem ale ještě nepocítil chuť navléknout si brnění a pustit se do boje proti zločinu,“ dodává.
