To, že prorůstání ICT prakticky do všech oblastí našeho života podporuje ekonomický růst, je zdánlivě nezpochybnitelné. Ale kdo ví.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Solow se v určitých kruzích proslavil výrokem, podle něhož počítače změnily téměř vše vyjma produktivity. Mohl by mít pravdu, tvrdí studie publikovaná v Journal of Economic Surveys. Chris Doucouliagos a Tom Stanley provedli metaanalýzu (tedy shrnutí jiných analýz) na základě 59 ekonometrických studií. ICT jako celek si přitom rozdělili do 3 kategorií: počítače, mobilní i pevné telefonní linky a internet. Závěry? Ve vyspělých zemích přispěly počítače jako takové k ekonomickému růstu středně, telefony jen málo a Internet vůbec.
Samozřejmě proti výsledkům lze vznášet celou řadu námitek. Když autoři srovnávají ekonomický růst v letech 1992-2004 na jedné straně a v letech 2005-2016 na straně druhé, dá se jim namítnout, že do hry vstoupila globální ekonomická krize, která s internetem nijak nesouvisela (opravdu nesouvisela?). Když se analyzuje růst výroby/průmyslu v USA, lze zase argumentovat, že globalizace a nové technologie vedou právě k přesunu těchto aktivit jinam (což ale mimochodem nemusí znamenat, že bohaté země přitom dále nebohatnou). Je to celé samozřejmě na další analýzy a stejně se asi těžko dojde ke shodě.
V rozvojových zemích přináší zase větší pozitivní dopad než ICT tekoucí voda, elektřina nebo alespoň základní vzdělání (i pro ženy). I když ale pomineme i tento typ argumentace (internet mají až tam, kde už předtím zavedli elektřinu), autoři studie zdůrazňují, podle nich v rozvojových zemích jsou mezi jejich „3 druhy“ ICT velké rozdíly v přínosu, mobilní i pevné telefonní linky k něčemu jsou, počítače a Internet ne (zde by se zase dalo argumentovat, že dnes je to už všechno propojené, nicméně alespoň pokud se zabýváme vývojem ekonomiky v posledních 20 letech, pak ono rozlišení může dávat smysl).
Vůbec je prý s podivem, že v minulosti, alespoň od průmyslové revoluce, inovace a nové technologie akcelerovaly ekonomický růst a produktivitu, ICT v tomto ale přináší výsledky dost pochybné. Když už, jedná se prý o jednorázová zvýšení než o podporu/záruku stabilního růstu.
Autoři netvrdí, že Internet nezměnil naše životy i způsob práce včetně možnosti pracovat z domova; zvýšil ale spíše naše pohodlí než samotný ekonomický výkon. Z tohoto hlediska, nadhazují provokativně, je pak otázka, zda vládní podpora by neměla směřovat spíše jinam, kde se vložené prostředky mají spíše šanci vrátit. (Opravdu: kolik firem u nás vnímá jako brzdu a překážku nedostatečně rychlý internet? Jaká bude tedy návratnost masivních investic zrovna do této oblasti?) Samozřejmě je otázka, kam – jiné cesty mohou být ještě méně efektivní.
Autoři se pokoušejí (hypotetický) efekt přece jen nějak vysvětlit. Soudí, že lidé s přístupem na internet v zaměstnání ve skutečnosti až třeba 3 hodiny denně z pracovní doby prolelkují. Dříve si sice mohli číst noviny a na počítačích bez internetu hrát Minolovku, ale s internetem podíl mimopracovních aktivit v zaměstnání roste.
Na celou záležitost se lze ale dívat i úplně jinak než autoři. Pokud např. internet snižuje náklady firmám i koncovým uživatelům, pak se to sice neprojeví v HDP (nebo projeví negativně), ale v růstu životní úrovně určitě ano. Což samozřejmě zase souvisí s tím, nakolik je HDP ideální metrika – nicméně tento faktor se prostě celkem snadno měří a porovnává, všemožné indexy kvality života nebo indexy štěstí jsou ještě víc subjektivní, bezobsažné či ideologické.
Plus je samozřejmě také možné, že ICT dosáhne nějaké prahové hodnoty, kdy dojde k velké změně a souvisejícímu ekonomickému růstu skokem – připočtěme k tomu umělou inteligenci a robotizaci. Otázkami kolem možných zlomových bodů typu technologické singularity se ovšem výše uvedená studie nezabývá, to už je zase jiná komplexní problematika.
