Zatímco dnes dáte za 1 TB disk v průměru 1500 korun, v padesátých letech minulého století byste za podobný dostali od americké vlády miliardu amerických dolarů. Pevné disky vskutku ušly během svého vývoje dlouhou cestu, právě méně známé věci a zajímavosti o nich budou námětem dnešního článku.
IBM RAMAC 305
Vraťme se na úvod ještě jednou do 50. let minulého století – tehdy se hardware sloužící k ukládání dat neměřil v bytech, ale stopách a tunách. O dobách, kdy uložení 1 byte stálo 1 USD zkrátka nemá průměrný dnešní člověk ani tu nejvzdálenější představu a častokrát si ani neuvědomuje, že za PC, které dnes hodlá vyřadit do šrotu, by před pár desítkami let dostal tolik peněz, že by si mohl pořídit vlastní ostrov v Karibiku.
Dnes tu máme flashdisky, HDD mikro-jednotky a paměti vestavěné přímo do procesorů. Jak by však vaše práce vypadala, kdybyste měli po ruce třeba počítač s prvním diskem vůbec IBM RAMAC 305? Ten sestával ze dvou boxů připomínajících ledničky, každý o váze asi tunu. Jeden obsahoval 40 x 24“ disků, na kterých byly oboustranně uložena data. O zápis a čtení se starala hlavička. Ve druhé skříni byste pak našli procesní jednotku, magnetický buben, registr a další elektronické a logické obvody.
Pokud bychom nahlédli do nějakého toho muzea podobných součástek, pak zjistíme, že zdaleka nejvíce pozornosti se dostává právě procesorům, ovšem ani ten nejlepší procesor je bez nějaké formy paměti naprosto k ničemu. Pro zajímavost si zmiňme, že prvním počítačem vůbec byl abakus, který měl paměť ryze mechanickou – kam jste na něm přesunuli kuličku , tam zůstala (zřejmě první prokázané použití bitů v praxi).
Na vůbec prvním disku začal pracovat inženýr Al Hoagland někdy okolo roku 1956, který během své 26leté kariéry jako vůbec první pomáhal u IBM tyto disky stavět pro počítač RAMAC (ten sám potřeboval k provozu tři operatéry: jeden u procesorů, jeden se staral o ukládací sekci a třetí seděl u RAM). Tehdy ovšem byla situace kapku jiná a většina obsluhy počítačů s RAM z drátů si tehdy ještě myslela, že disky zkrátka nemají budoucnost. Sám Hoagland k tomu říká: „Nikdy jsem neviděl nic, co by mohlo po všech stránkách konkurovat pevnému disku, ale nemohl jsem samozřejmě tehdy předvídat, kam za léta dospěje.“
Al zmínil i další zajímavé věci: „Zatímco před lety musel operatér perfektně znát vše o oblasti, do níž byl přidělen, dnes má většina lidí k PC vztah spíše uživatelský – když se třeba zeptáte ve škole dítěte ‚Kolik má na výšku Mount Everest?‘ Ví, že tuto informaci musí najít někde na Internetu, ale když mu poté položíte záludnou otázkou ‚A kde se tam ta informace vzala?‘, nedostane se vám již odpovědi…Musím říct, že je to velmi frustrující pracovat na něčem, aby to vůbec šlo nasadit do praxe a pak o tom nikdo neví. Dnes je zkrátka doba taková, že lidi víc zajímá 3D video, než otázka jak a kde vzniklo.“ Hoagland dnes mimochodem dopisuje knihu „50 let historie disků“.
Ještě na chvíli se zastavme u RAMACu. To, co pomohlo vzniknout dnešním diskům tak, jak je známe, byl právě průkopnický hardware jako RAMAC (Random Access Method of Accounting and Control), což byl tehdy přímo technologický zázrak a dokonce i IBM o jeho novém způsobu ukládání dat mluvilo jako o „Miracle memory“ (zázračná paměť). Revoluce spočívala zejména v tom, že novinka měla oproti páskám rekordně krátké doby přístupu a i kapacita byla na výši, jelikož na rozdíl od rotujícího magnetického bubnu se data nemusela číst jenom na vnější vrstvě.
Na tehdejší dobu to byl jasný rekord – sice RAMAC zabral celou místnost, ale nabízel kapacitu neuvěřitelných 5 MB dat (64 000 papírových karet nebo 2 tisíce stránek po 2 500 znacích). Systém pracoval rychlostí asi 10 kB/s a prodával se za 200 000 USD. Šlo jej však i pronajmout za 3 200 USD měsíčně. A ještě si zmiňme přístupovou dobu: dostat se ke 100bytovému bloku trvalo 0,6 s, tedy asi milionkrát pomaleji, nežli za kolik času to zvládnou disky dnes.
Po RAMACu 305 se v roce 1961 objevilo další zajímavé ukládací zařízení: 1301 DiskStorage Unit, kde se data nalézala na 50 x 24“ disích. Za zmínku stojí zejména to, že šlo o první případ, kdy byly použity „plovoucí hlavičky“ (díky těm mohlo být čtecí/zápisové zařízení blíže disku) podobné těm, jak je známe dnes (každá z ploten měla/má svoje hlavičky). Model 1301 nabízel 13x takovou kapacitu jako RAMAC a pracoval při 1 800 RPM. I přístupové doby se nám zhruba 10x zrychlily.
Přesně dva roky po modelu 1301 se objevil model 1311 s 6 x 14“ plotnami, který je v ukládací branži zcela bez přehánění naprosto revoluční v jedné důležité věci – šlo o vůbec první disk (kapacity 2,6 MB), který byl považován za „vyměnitelný“. Tj. vše podstatné se u něj vešlo do jednoho obalu. Ovšem stále je třeba to brát s rezervou: namísto rozměrů ledničky zabíral tolik, co ždímačka, tedy stále nic do kapsy.
V roce 1980 Seagate vyrobil první 5“ disk, model ST506, jež měl sice kapacitu stále stejnou jako starý RAMAC, ovšem byl miniaturní a svedl načíst nebo zapsat 12 dokumentů za vteřinu. Poté následoval revoluční rok 1983, kdy firma Rodime (dnes již neexistující) uvedla první 3,5“ disk v historii s kapacitou 10 MB. O dvacet let později nám společnost Western Digital přinesla první 10 000otáčkový Raptor kapacity 37 GB (již moderní SATA) a posledním milníkem, o kterém dnes bude řeč, je rok 2004, kdy firma Toshiba představila světu svůj koncept jednotky Microdrive: 0,85“ HDD kapacity 2 GB. Jednotky Microdrive vzbudily nebývalý zájem o mobilní sekci, takže se řada firem začala ve větší míře věnovat i výrobě 1,8“ a 2,5“ HDD pro mobilní techniku, po kterých začala být na trhu (zejména díky multimediálním přehrávačům) zvýšená
poptávka.
Ačkoliv se dnes již objevují na řadě míst namísto pevných disků flash paměti, nic nenaznačuje tomu, že by se pevné disky chystaly v nejbližší době na odpočinek. Pokud budou i nadále nabízet zajímavý (a tedy konkurenceschopný) poměr cena/kapacita/výkon, stále o nich budou osoby právě vybírající PC uvažovat.
