Po autonomních automobilech „běžných“ se začíná diskutovat i o těch létajících. Projekt samořízeného leteckého taxi odstartoval v Dubaji.
Určitým problémem je zde názvosloví: můžeme mluvit o samořízených létajících autech stejně jako o dronech nebo autonomních vrtulnících. Označení je přitom docela důležité – ukazuje totiž, jak technologii vnímáme, do jaké skupiny dopravních služeb ji zařazujeme. Jde o auto, vrtulník nebo velký dron?
O osobních létajících automobilech uvažoval jako o blízké budoucnosti Henry Ford už v roce 1940. Aktuálně se technologii chystá zkoušet Airbus, na MITu probíhá vývoj hybridního vozu, který by mohl současně létat i jezdit. V oblasti se dále angažuje spoluzakladatel Googlu Larry Page se start-upem Kitty Hawk, automobilka Toyota i alternativní taxislužba Uber. V Dubai by již koncem tohoto roku měla být veřejné létající taxi k dispozici jako standardní služba, Uber by rád s něčím přišel v roce 2020 a Toyota by své stroje nejraději stihla představit v témže roce, při příležitosti olympiády v Tokiu.
Studie společnosti Gartner „Flying Autonomous Vehicles — The Next Big Thing That Isn’t“ je ovšem, jak už ukazuje název, k celé technologii skeptická. Tato analýza spadá to kategorie tzv. Maverick research, což jsou studie analytiků Gartneru, které mají spíše subjektivní povahu, bývají záměrně provokativní a nemusejí ani vyjadřovat oficiální stanovisko společnosti. Tolik opatrné výhrady, co ale samotná studie tvrdí?
Autoři studie Kimberly Harris-Ferrante, Michael Ramsey razí názor, že před sebou máme příklad přeceňované (overhyped) technologie.
Ze skepse především vyplývá doporučení, aby podniky omezily svou pozici (finanční apod. účast) v příslušných projektech, eventuálně se dobře připravily na související rizika. Samotná technologie může mít celou řadu konsekvencí, které budou budit odpor – na rozdíl od autonomního auta určeného cca pro každého současného vlastníka automobilu bude toto „vozidlo“ jen pro ty nejbohatší. (Konkrétnější čísla – v takovém Mexico City je dnes kolem 200 soukromých vrtulníků, město má 21 milionů obyvatel, trh by zde byl třeba pro 20 000 samořízených letadel; i kdyby se pronajímala, stále by šlo o věc pro maximálně procento nejbohatších.)
Cena autonomního vrtulníku bude sotva menší než milion dolarů. Regulační orgány na celém světě nejsou na přijetí nové technologie připraveny a na rozdíl od autonomních aut nebude existovat ani společenský tlak na přijetí samořízených aut létajících. Např. drony doručující zboží spadají do jiné kategorie, protože ty budou nasazovány široce.
Problém podle obou analytiků Gartneru prostě nespočívá pouze v samotných technologiích. Elektrické osobní letadlo bude mít kvůli hmotnosti baterií omezený dolet (ačkoliv do vývoje efektivnějších baterií se investují obrovské prostředky a k nějakým inovacím zde docházet bude), v tom však nespočívá hlavní překážka; mohlo by se jednat třeba o verzi taxíku používanou v rámci města. Proč dnes nemá svůj vrtulník každý (multi)milionář? Samotná cena stroje nehraje rozhodující roli, je to především kvůli tomu, že se nedostává pilotů a ani míst pro přistávání.
Autonomní řízení první problém vyřeší (a zde má tedy strojové řízení potenciálně větší dopad než u osobních aut, kde je řidičem skoro každý), ten druhý ovšem vyžaduje změny na úrovni celých měst. Autonomních aut nebude (řádově) více než těch současných, u vrtulníků by tomu bylo jinak (viz odhad pro Mexico City výše, třeba 100násobek). Regulace a legislativa nové technologii podle autorů studie nepůjde nijak ochotně vstříc.
