Slovo šifrování by v tomto případě bylo lépe dát do uvozovek. Jedná se o metodu úpravy textu, která na straně příjemce nevyžaduje mít žádný speciální program. Výhodou je, že eventuální zvědavec by ani nemusel být upozorněn na to, že šifrování bylo použito.
Postup Erica Gilberta z Georgia Institute of Technology je určen pouze pro e-maily nebo jiné zprávy. Podle autora připomíná způsob, jak rodiče mluví před dítětem, když chtějí skrýt nějak citlivou informaci – použijí namísto toho maximálně obecné, vágní slovo. Vše v tuto chvíli funguje jako plug-in do GMailu nazvaný Open Book, který odstraňuje např. místní názvy, vlastní jména, ale i názvy činností.
Pointa tohoto přístupu má být v tom, že takto upravená sdělení jsou původním adresátům stále vesměs srozumitelná, zatímco náhodný čtenář si z textu relevantní informaci není schopen domyslet. Alespoň v pokusu, který provedl autor metody, si nahrazená slova správně domyslelo 95 % oprávněných příjemců, ale pouze 2 % náhodných čtenářů.
Gilbert podle ScienceDaily uvádí, že metoda by mohla mít smysl pro ty, kdo se obávají vládního sledování, ale současně z různých důvodů nemohou použít klasické šifrování. Problematičnost tohoto přístupu je ovšem evidentní. S každým dalším e-mailem by míra neporozumění rostla, navíc takto lze možná v komunikaci pokračovat, ale sotva nějaké téma začít. Navíc je, alespoň u kratších sdělení, asi účinnější, aby tohle „šifrování“ provedl odesilatel ručně a nespoléhal na software; člověk sám tuší, jaký kousek informace je citlivý a před kým ho ukrývá. Kdo zkoumá text vytvořený pomocí Open Book, prozatím rozhodně pozná, že k nějakému pokusu o skrývání došlo.
Otázka stojí tedy spíše jinak: zda pro popsaný přístup přece jen nenajít nějaké (jiné) využití? Práce s citlivými dokumenty ve firemním prostředí, „přesná“ verze pouze v archivu, vytváření verzí textů pro režim BYOD? Literární experimenty? Opačná tabulka, tedy vyhledávání vágních výrazů za účelem úprav textů pro vyhledávače?
