Od filmového plátna až k počítači

Stejně rychle, jak se zvyšuje počet Američanů žalujících řetězce rychlého občerstvení za to, že kvůli jejich chutným hranolkům a sendvičům tak nehorázně ztloustli, se stále zvyšuje i počet počítačových a konzolových her vytvořených podle filmové předlohy. Jak se brzy pokusíme dokázat, bohužel se vždy nejedná pouze o bohulibý záměr autorů prodloužit chvíle strávené s vašimi oblíbenými akčními hrdiny; mnohem častěji je taková filmová hra zařazena mezi tzv. doplňkový prodej, při kterém se podobné tituly jen umístí do regálu mezi trička, figurky, plyšáky a bůhví co ještě s motivy onoho kasovního trháku.

Dobro…

V podstatě existují dva typy filmových her – dobré a špatné. Ty kvalitní a zábavné jsou samozřejmě vzácnější, mnohdy na ně jejich autoři pohlíží jako na samostatné produkty a ne jako na doplňky svých filmových vzorů. Velmi často se pak stává, že hra se pouze inspiruje filmovými postavami a dodržuje několik záchytných bodů v původním příběhu, ale jinak se vydává vlastní cestou. Velmi dobrým příkladem kvalitního filmově-herního titulu může být Lord of The Rings: The Battle for Middle-Earth a zejména pak její druhý díl. Autoři Bitvy o Středozem se rozhodli vytvořit zábavný a originální titul a už jen to, že se jedná o strategii a ne o akční skákačku, jak bývá u podobných her zvykem, dokazuje, že se vývojáři rozhodli odpoutat od standardů a využít své kreativity. (To, že se originalita v dnešní době velmi cení, dokazuje i fakt, že v Japonsku i Americe překonává v prodeji konzole Nintendo Wii své vyspělejší konkurentky o desetitisíce prodaných kusů měsíčně.) Jen tak je snad možné vysvětlit, proč si v recenzích ani jeden z obou dílů až na malé výjimky nevysloužil nižší hodnocení než 80 %.

V regálech hypermarketů a herních obchodů však naleznete i hry, které si sice striktně drží standardního žánru, ale i přesto si dokázaly získat přízeň nejenom filmových fanoušků. Zde poslouží jako důkaz série Harry Potter. Můžete sice namítat, že se nejedná o hru podle filmu, ale podle knihy, avšak musíte mít na paměti, že v drtivé většině případů získávají herní vývojáři práva na zpracování filmové verze, nikoliv té papírové. To nejkouzelnější na všech hrách s Harrym je skutečnost, že mladý čaroděj stárne společně s jeho hráči, tudíž zatímco u prvních dvou dílů se jednalo o jednoduchou skákačku, ve které jste utíkali před nejrůznějšími příšerkami na pozemcích bradavické školy čar a kouzel, poslední dva díly (Vězeň z Azkabanu a Ohnivý pohár) nabraly na dramatičnosti a bez problému zaujmou i odrostlejší pařany.

…a zlo

Stejně tak jako má Země kromě nebe i své peklo, tak i herní průmysl má svoje smetiště nepovedených a odfláknutých her. Je až s podivem, kolik se mezi těmito „odpadky“ vyskytuje filmových titulů. Důvodů, proč se hra na motivy pohyblivých obrázků ze stříbrných pláten nedočkala patřičného úspěchů, bývá spousta. Většinou se stává, že i přes obrovské investice, které jsou do vývoje vloženy, jsou autoři striktně vázáni na pevně daný termín vydání – zkrátka vše se musí stihnout tak, aby hra byla připravena na prodejních pultech ve stejný den (případně o několik málo týdnů později), kdy se v kinech a multiplexech celého světa objeví i filmová předloha. Tato zdánlivá podlost, která se posléze odráží na výsledné kvalitě celé hry, je prováděna za účelem zvýšení prodeje. Funguje to asi následovně: Franta se jde podívat do kina na film Útok krvelačných kachen, natolik se mu zalíbí, že hned následující den si jde koupit knihu, podle které byl snímek natočen, a počítačovou hru, díky nimž si může celkový požitek z filmu umocnit. Pokud ovšem hru Útok krvelačných kachen nesežene, může se stát, že jeho zájem o film opadne a za dva tři měsíce, kdy hra konečně vyjde, ho ani nenapadne si jí pořizovat.

Do kategorie těchto případů bychom mohli směle zařadit tituly jako jsou například některé slabší herní zpracování Hvězdných válek či počítačovou verzi druhého Spider-Mana, která, ač vynikala svým technickým zpracováním, zdaleka nebyla tak zábavná, a oproti svým konzolovým sourozencům obsahovala spoustu zbytečných chyb.

Mezi další méně kvalitní filmově-herní tituly patří bezesporu obecně hry podle dětských filmů. Ovšem zde je situace ještě trochu komplikovanější, neboť jsou tyto – spíše hříčky – standardně určené pro nejmladší publikum. Jedná se většinou o hry, u kterých není až tak důležitý obsah či děj, ale mnohem podstatnější je přítomnost oblíbených zvířátek či jiných postaviček – Lvem Alexem z Madagaskaru počínaje a Bleskem McQueenem z nejnovější pixarovky Auta konče. Samotný děj je pak velice jednoduchý, v drtivé většině případů se jedná buď o nenáročné plošinovky nebo o sbírku několika miniher provázaných animovanými sekvencemi. Sám jsem si asi před rokem zahrál počítačovou hru na motivy Hledá se Nemo a jak již bylo řečeno – jednoduchý děj, na každém kroku spousta rybiček známých z příběhů, český dabing odpovídající filmovému (v našich končinách velmi ojedinělý úkaz), herní doba krátce nad půl hodinu. A vlastně proč ne, sice se už zřejmě nikdy nedočkáme nádherně propracovaných roztomilých her, jakou byl The Lion King z roku 1994, ale alespoň že ty dnešní více než dobře plní svoji funkci – perfektně zabaví vaši ratolest, zatímco vy si můžete nerušeně užívat zbytek fotbalového zápasu.

Matrix: hra napříč filmem, film napříč hrou

Trochu zvláštní kapitolou v tomto odvětví zábavního průmyslu je Matrix. Famózní trilogie, která dnes již ve spoustě adaptací a odkazech působí tak trochu jako stále dokola omílané klišé, vytvořila ve svých nejproduktivnějších letech velmi kvalitní základnu pro hromadu doprovodných produktů. Zatímco akční figurky, časopisy, deskové hry a kdoví co ještě působily na trhu víceméně samostatně, herní zpracování společně s filmovou předlohou vytvářely poněkud zvláštní symbiózu vzájemně propojených příběhů. Při tvorbě prvního významného titulu Enter The Matrix spolu velmi úzce spolupracovali herní vývojáři a filmaři, kteří měli Matrix na svědomí. Vznikla tak hra, která perfektně doplňovala filmový příběh, ba dokonce dávala odpovědi na nejasné otázky z filmového zpracování. Navíc tento titul nebyl prostříhán pouze scénami z filmu, jak by se možná mohlo na první pohled zdát, nýbrž pro něj byly natočeny vlastní hrané scény, které doprovázely obě příběhové linie, kterými mohl hráč projít.

V listopadu 2005 pak přišel samotný vrchol herního Matrixu. Titul Matrix: Path of Neo se stal téměř modlou pro všechny hráče, kteří si oblíbili hlavního hrdinu Nea. Pomocí tohoto „kousku“ jste si pak mohli perfektně projít celý příběh všech tří dílů, doslova si prožít své oblíbené scény a objasnit si leckteré nejasnosti, na které jste při sledování filmu narazili. „Neova cesta“ se setkala s obrovským úspěchem, ač vlastně samo o sobě nešlo o žádný velký trhák. Tím vlastně nebyl ani titul Enter The Matrix, který i přesto také slavil obrovské úspěchy. Tato dvě díla nám perfektně předvádějí, jak spolu mohou být hra a film provázány a do určité míry i na sobě závislé. Nebýt filmového „originálu“, určitě by se s takovým úspěchem nepotýkaly.

Filmové hraní z našich luk a hájů

Ač to v našich končinách působí tak trochu jako utopie, počátkem listopadu loňského roku se společně se třetím teenagerovským filmem Karla Janáka Ro(c)k podvraťáků objevila na trhu i stejnojmenná počítačová hra. Filmoví Podvraťáci již nedosahovali takových kvalit jako senzační Snowboarďáci a o trochu slabší Rafťáci (kteří si pokazili reputaci neskutečným množstvím reklam), ale i tak se ve většině hodnocení drželi slabě nad průměrem. Jejich herní protějšek z dílen Centaury Production však u spotřebitelů dopadl podstatně hůře. Hra byla v recenzích papírových i internetových magazínů zabývajících se herním průmyslem hodnocena nejčastěji třiceti až padesáti procenty a snad jediné, co bylo považováno za klad, byl dobrý úmysl autorů. Chybou nebyla pouze technická stránka, poněvadž jak známo, pokud je hra dobrá, jsou ochotni hráči nedokonalou grafiku leckdy přehlédnout, ale největším kamenem úrazu se stala samotná hratelnost; úkoly v celkovém počtu osmi úrovní se stále opakovaly, hra nabírala rychle na obtížnosti a po patnácti minutách byl jakýkoliv pocit zábavy vyvolaný počítačovými Podvraťáky tatam.

Opačný proces

Neméně populární způsob, jak vydělat další balík dolarů a udělat radost natěšeným hráčům, je vytvořit z videoherní předlohy filmové zpracování. Prvním významnějším počinem tohoto typu bylo přepracování populární mlátičky známé z herních automatů Mortal Kombat. Tohoto nesnadného úkolu se s patřičným odhodláním zhostil režisér Paul W. S. Anderson, kterému se podařilo natočit brutální akční drama s lehkým příběhem jaksi ukrytým do pozadí, což bylo ale přesně to, co hráči od filmové adaptace očekávali.

Snad jakákoliv další filmová zpracování herních sérií dosahují jen průměrných hodnocení. Mezi ty nejznámější patří Tomb Raider a jeho pokračování Kolébka Života s půvabnou Larou Croft v hlavní roli, kterou skvěle ztvárnila velice pohledná a, ehm, rajcovní Angelina Jolie. Při pohledu na tento sexy-idol mnoho diváků filmu odpustilo mnohdy až absurdně jednoduchý příběh, či místy až směšně působící scény typu „Lara si hluboko pod hladinou oceánu stopla žraloka, který ji odvezl až k pobřeží“. Další herní filmy, jakými jsou například Resident Evil (dva díly) a DOOM pak lze stejně jako výše zmiňované zařadit do kategorie „příjemná podívaná po nedělním obědě“. Zkrátka nenadchnou, ale ani neurazí – jediný, kdo se právem raduje, je fanoušek původních předloh.

Stejně tak jako se naši politici obávají odposlouchávacích zařízení nastražených v jejich mobilních telefonech, i filmy vytvořené podle herních zpracovaní mají svého strašáka. Tím je výstřední německý režisér Uwe Boll. V oblasti herně-filmového průmyslu se jedná téměř o legendu, ale bohužel o legendu v tom nejhorším slova smyslu. Prakticky platí, že ať se do Bollových rukou dostane jakýkoliv scénář či videoherní licence, je schopen její převedení na film natolik pošramotit až znehodnotit, že se mnozí milovníci svých počítačových a konzolových hrdinů neubrání slzám v očích. Paradoxně je až neuvěřitelné, kolik licencí se mu daří získávat. Z hotových děl jmenujme například adaptace Alone in the Dark, Bloodrayne či House of the Death, z těch připravovaných zase Postal, Far Cry anebo Fear Effect. Navíc není vyloučené, že se mu podaří získat práva i na tak slavné herní série, jakými jsou Castlevania, Fallout, Half-Life, či dokonce Metal Gear Solid, jenž je znám svými silnými příběhy a jakýkoliv nešetrný zásah do této křehké soustavy by mohl znamenat absolutní rozvrácení a zesměšnění celé série. V případě Uwe Bolla to je, jako kdybyste se pokoušeli posekat trávník motorovou pilou.

Vox Populi – Vox Dei

Hlas lidu – hlas Boží. Vůbec není důležité, co tvrdí autoři, nebo co tady já prezentuji v článku, nejpodstatnější je názor a zájem hráčského publika. Onen zájem je dozajista veliký, neboť her coby doplňků k filmu vzniká v dnešní době stále více a vydavatelé a distributoři spolu s držiteli licencí na tom náležitě bohatnou. Ovšem zákazníci se nenechávají ovlivnit pouze zdařilou reklamní kampaní, velmi podstatný pro ně často bývá i názor nějakého fundovaného odborníka z oboru. Proto jsme se na tuto problematiku také jednoho z nich zeptali:

„V současné době už k pořádnému blockbusteru patří trička, soundtrack, menu u McDonalda (potažmo Burger Kinga) a počítačová hra. Jakmile jsou vývojáři nuceni vydat hru souběžně s filmem, většinou není moc o co stát. Přestože na hře King Kong spolupracoval sám Peter Jackson a vývoje se chopil slavný Michael Ancel (Rayman), také to dle mého názoru nedopadlo nijak zázračně,“ sdělil redakci ITbiz.cz zástupce šéfredaktora populárního hráčského magazínu Score Mikoláš Tuček. Pole jeho slov například dopadlo mnohem zdařileji oprášení licence Scarface či již výše zmiňovaná realtimová strategie Bitva o Středozem, protože se autorům hry podařilo s držiteli licence domluvit na rozumném kompromisu.

{seealso}
„Vyjednávání s filmovými producenty vůbec musí být speciální disciplínou a čert ví, jestli za některé přehmaty může neschopnost vývojářů, nedostatek času nebo zabedněnost producentů, kteří nechtějí hazardovat s cenným trademarkem,“ dodal ještě nakonec spolu s tím, že pro běžného filmového diváka může být vlastně parádní dostat možnost strávit ve společnosti svých oblíbených hrdinů několik chvil navíc. Ano, když přehlédneme všechny ty komerční záměry, tak možná právě toto je hlavní cíl herních adaptací filmových trháků. A možná i právě proto se tyto tituly tak dobře prodávají.