Během horkých červencových a srpnových dní se naskýtá jedinečná možnost cestovat napříč celým světem. Někteří z nás zvolí své chaty a chalupy, jiní jedou i dvakrát za sezónu k moři, poznávají historické památky či si kvůli svému pracovnímu vytížení užívají volna a nejedou nikam. Podle průzkumu analytické společnosti Mag Consulting zůstanou celé dvě pětiny Čechů doma, zbytek bude cestovat – asi šedesát procent vyráží cestovat po tuzemsku, zbytek pak volí dovolenou v zahraničí. Pokud patříte k těm, kteří dávají přednost dovolené v zahraničí, můžete si naplánovat i návštěvu poměrně netradičních míst. Mezi ně patří například památník a bývalý koncentrační tábor Osvětim.

Osvětim (Oświęcim) leží v Polsku a nejpohodlnější způsob dopravy je automobilem. Z Ostravy trvá cesta dvě a půl hodiny, je to asi 140 kilometrů.

Pokud se rozhodnete pro návštěvu tohoto místa v létě, doporučuji chladnější počasí, je to dlouhý pochod především venku na slunci. Platí se pouze průvodce, pokud se tedy rozhodnete projít si areál sami, je zdarma. Průvodce nás stál sto korun na osobu, nijak závratná částka.

Každý někdy slyšel jméno Osvětim v souvislosti s událostmi 2. světové války, ale už méně lidí zná celý příběh tohoto místa. Podle několika málo stránek dochovaných záznamů z té doby zde v období 1940 – 1945 zemřelo na 1 100 000 lidí. Přesné počty obětí nelze zjistit, protože po válce byla valná většina dokumentů o osvětimských obětech zničena Němci. Genocida Židů a lidí určených k likvidaci ve skutečnosti vyžádala tři až čtyři miliony jen na půdě Osvětimi, z celkových šesti milionů obětí holocaustu.

Točená zmrzlina a párek v rohlíku

Když jsme v rámci exkurze dojeli až k jeho branám, rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nic hrůzostrašného jsem neviděla – před samotným táborem pochodují davy turistů, prodávají se reklamní předměty, točená zmrzlina či hot-dogy.

Vešli jsme do muzea, ve kterém jsme samotnou prohlídku, která trvala nekonečných pět hodin v nesnesitelném vedru, začali. Čekali nás tři původci – Polák mluvící lámanou češtinou, Slovenka a Američan. Byli jsme rozděleni do tří skupin a vešli do areálu.

Budovy vypadají dodnes zachovale, přestože jsou převážně dřevěné, cestu mezi nimi lemovaly vzrostlé stromy, svítilo slunce, nikde ani náznak něčeho neobvyklého. Až jsme stanuli před branou „Arbeit macht frei“, každému došla vážnost tohoto místa.

Začali jsme tedy chodit do jednotlivých bloků. Byly to domy, napohled se jediný ničím nelišil od toho předcházejícího. Uvnitř však byly vybudované expozice, projekce, velké dobové snímky, každý blok byl věnovaný jinému tématu.

Cesta vlakem smrti

V jednom z prvních se nalézaly dobové fotografie zvětšené na celou zeď a ke každé se vázalo vyprávění. Fotky byly seřazeny chronologicky a vyjadřovaly jednotlivé kroky putování obětí do tábora.

Prvním krokem k tomu, jak dostat lidi do „vlaku smrti“, bylo přesvědčit je, že je nic hrozného nečeká, aby nekladli větší odpor. Nacisté na to šli chytře. Namluvili lidem, že je vezou pryč z války, někam na Ukrajinu a do podobných oblastí, ať si zabalí vše, co mohou, že začnou nový život, dokonce od nic netušících obětí vybírali i peníze na smyšlené pozemky a domy, ve kterých začnou onen nový život. A lidé uvěřili. Důkazem toho je i fakt, že si lidé posbírali skutečně věci jako hrnce, šicí stroje, zrcátka či jiné běžné věci, čili byli velice dobře zmanipulováni a přesvědčeni.

Nasedli do vlaku. Z tohoto momentu si už nacisté vedli fotodokumentaci, v jednom vagónu pro 30 lidí jich vezli mnohdy i několik stovek. V těchto vlacích jeli v zimě, v létě, bez zastávky někdy i 14 dnů namačkáni jeden na druhém, historici říkají, že někdy lidé ani samotnou jízdu nepřežili, umírali na dehydrataci a různé infekce, které se převážně v létě rychle šířily, v zimě potom umrzali.

Další fotografie demonstrovala průběh příjezdu vlaku na rampu, odkud pak byli stále nic netušící lidé, v ruce držící zavazadla, děleni na dvě poloviny. Jedna polovina – převážně mladí a silní muži – byla odvedena pracovat, druhá polovina byla určena k okamžité likvidaci a odvedena ještě ten den do plynových komor. Byly to hlavně ženy s dětmi a staří či nemocní lidé. K plynovým komorám je odvedli „civilkáři“ (většinou vězni, kteří si v Německu odpykávali tresty za vraždy) a napovídali jim, že je zavedou do sprch, kde se mohou umýt a dát se po tak namáhavé cestě do pořádku.

Člověk určen k likvidaci

V šatnách před komorou si pověsili oděvy na věšáky a vešli do komor. V komorách byly skutečně atrapy sprch. Zavřely se dveře, ze stropu se začaly sypat granule látky Cyklon-B, která byla používána jako dezinfekce, ovšem ve směsi s kyanovodíkem šlo o prudký jed. Jak náš polský průvodce morbidně poznamenal „Po patnácti minutách bylo tichučko.“

Na řadu přišlo další komando vězňů, které se postaralo, aby bylo skutečně využito každé mrtvé tělo do posledního kousíčku. Ostříhali jim vlasy, které následně bylo možné zpeněžit, prohlédli všechny tělní dutiny, trhali zlaté zuby, … Až skutečně oškubaná těla odvezla poslední skupina k velkým pecím, kde byla jedno po druhém pálena.

Arbeit macht frei

Druhá skupina vězňů měla to „štěstí“, že byla využívána k práci. Odevzdali své oblečení, vyfasovali potrhaná pyžama, která se prala jednou za půl roku (dostávali je špinavá po předešlých vězních). Na každé košili byl znak, který měl nejspíše znázorňovat, kvůli jakým přečinům byl ten člověk určen k likvidaci.

Jak probíhal takový pracovní den? Ve čtyři ráno budíček, deset minut na hygienu a snídani, která se skládala z trochy nějakého nechutného nápoje, poté byly tisícovky vězňů odvedeny branou Arbeit macht frei pracovat. Aby se urychlil průchod úzkou branou, hrála kapela rytmické německé písně. Vězni museli pracovat asi od pěti rána do večera v poklusu. Kdo pracoval pomalu, byl na místě zastřelen; pracovní síly byl dostatek, vždyť každý den přijížděly desítky nových vlaků. Večer se pak za zvuku písní vraceli zpět do tábora vyčerpaní, sotva stáli na nohou. K večeři dostali trochu polévky a kus chleba a šli zubožení spát kolem jedenácté večerní.

V dalším domě byly na fotografiích znázorněny děsivé praktiky tamních lékařů, kteří prováděli pokusy na těhotných ženách a dětech. Porody probíhaly tak, že žena přišla odrodit, dítě jí okamžitě sebrali, hodili ho oknem ven, kde se na něj v momentu navalila smečka hladových krys. Matka byla hned po porodu odvedena zpět pracovat.

Navštívili jsme i budovu, kde se trestaly útěky a jiné prohřešky, samozřejmě nijak lidsky. Vykloubení ramen nebo trest spánku ve stoje a ráno zpět do práce, tohle mělo nacistům dodat potřebný respekt.

V areálu osvětimského koncentračního tábora se nachází 28 bloků. Prošli jsme hrstku z nich za asi pět hodin. Autobusem jsem asi po deseti minutách jízdy dojeli do Březinky, což je také koncentrační tábor, s třemi sty bloky a několika plynovými komorami.

Návštěva Osvětimi na každém zanechá nějakou stopu. Protože bylo krásné počasí, čekala jsem, že zaslechnu i nějaké zvuky ptáků. Místo toho panovalo tak trochu děsivé ticho. Nad táborem skutečně ptáci nezpívají…