Tetris v podání vědců z University of Washington připomíná málem telepatii – jeden z hráčů vidí padající kostky, druhý podniká příslušnou akci. A navíc zde nejsou jen dva lidé.
V Scientific Reports byl nyní publikován článek popisující již loni proběhlý projekt BrainNet. Jedná se o hru podobnou Tetrisu, kde ovšem jako rozhraní pro hráče funguje samotný mozek. Mezi mozky jsou takto přenášeny informace a odtud se pak spouští i finální akce. Mozky propojení přes počítačovou síť byly v minulosti prezentovány již i u laboratorních zvířat. V tomto případě má jít ovšem kromě jiných prvenství navíc i o první síť tohoto typu s více než dvěma členy.
Vše funguje tak, že dva lidé vidí na monitoru padající bloky a stejně tak stav „řádků“, které je třeba doplňovat. Třetí osoba vidí padající útvar a může jím otáčet, ovšem nemá přehled o tom, co/jak je třeba dole zarovnat. Odesilatelé tedy rozhodnou, zda/jak se má s padajícím útvarem manipulovat, informace je načtena z mozku, přes Internet poslána adresátovi, ten zopakuje příkaz a jeho hlavy je informace načtena do rozhraní ovládajícího hru. Hráči během pokusu seděli v různých místnostech.
Samotné kódování informací bylo celkem jednoduché. Odesilatelé se rozhodovali pouze Ano vs. Ne (otočit blok/neotočit) a to tím způsobem, že pod oběma volbami blikalo světlo o různé frekvenci. Po rozhodnutí bylo potřeba se soustředit/dívat na příslušné světlo. Odečítání informace z mozku bylo neinvazivní, lidé měli na hlavě „čepice“ snímající elektroencefalogram. Naopak příjemce zprávy měl za hlavou cívku, která ovlivňovala neurony v zadní části mozku tak, jako kdyby dotyčný zaznamenával vizuální signál (transcranial magnetic stimulation, TMS). Příjemce v důsledku toho informaci o doporučené akci opravdu „viděl“. Jako reakce na signál Ano (otočit) se objevil záblesk. Příslušnou „čepicí“ se pak signál odečetl i z mozku příjemce a směřoval zpět k odesilatelům. Ti nyní mohli zjistit, zda se rozhodnutí přeneslo správně, eventuálně poslat příjemci opravu. Teprve po druhém rozhodnutí se padající krychličky konečně natočily a všichni ve skupině se dozvěděli, zda jejich tah proběhl úspěšně. Úspěšnost této procedury ale stejně nedosáhla 100 %, v průměru se u různých skupin pohybovala kolem 81 %. Náhodné rozhodování by při volbě ze dvou možností znamenalo úspěšnost 50 %.
Následovalo ještě drobné rozšíření. Vědci vyzvali jednoho z odesilatelů, aby posílal (většinou) záměrně špatné informace. Příjemce i v tomto režimu pochopil, že jeden ze zdrojů je nespolehlivý. Na počátku důvěřoval oběma stejně, ale pak začal brát v potaz pouze návrhy „pravdomluvného“ odesilatele.
