Zde lze těžko použít přesnou definici, jde vylepšené mobilní pozemní systémy 2G. Tyto systémy jsou charakteristické vyššími přenosovými rychlostmi než 9,6 Kbit/s (14,4 Kbit/s)a případě GPRS přímým standardizovaným připojením do Internetu, též lze do této skupiny zařadit i GSM s HSCSD.
Protože přepínání okruhů je v praxi dobré leda tak pro přenos hlasu, objevily se ještě v plné slávě 2G sítí také přechodové technologie pracující s přepínáním packetů. To umožnilo nějaký alespoň trochu smysluplný přenos dat. První takové se objevují kolem roku 2001 a umožňují vedle hlasové a textové komunikace také přenášet data rychlostí od 115 do 384 kbit/s (dnes se ale již pohybují daleko za hranicí 60 kbit/s). V praxi se s nimi setkáme v technologiích GPRS (General Packet Radio Service) s 128 kbit/s a EDGE (Enhanced Data for GSM Evolution) s 256 kbit/s.
První je vlastně jen rozšířením GSM tak, aby bylo použitelné pro trvalé připojení k Internetu, uživateli umožní použít najednou až osm kanálů GSM. Z dnešního pohledu je propustnost GPRS, které ještě ani zdaleka není broadbandem, dost zoufalá. O něco lépe je na tom EDGE, což je de facto vylepšené GPRS. Hlavní rozdíl spočívá v lepší modulaci, díky níž lze dosahovat trojnásobku rychlosti samotného GPRS.
