Označení pro druhou generaci telekomunikačních systémů. Do této kategorie patří i digitální buňkové mobilní radiotelefonní systémy. V porovnání se systémy 1G jde o pokročilejší způsob komunikace vyznačující se hlavně vyšší kapacitou systému, vysokou odolností proti odposlechu a rušení, možností mezinárodního roamingu, menšími a úspornějšími terminály, větší nabídkou funkcí, větší kompatibilitou s pozemními i družicovými systémy, atd.
První sítě se objevují od poloviny 90. let a od předchozí generace se liší tím, že využívají digitálního způsobu přenosu. Jejich problémem z našeho dnešního pohledu je orientace na přenos hlasových služeb. Díky fyzikálním i umělým omezením tak rychlost přenosu dat v těchto sítích nepřesahuje 20 kbit/s.
Do této kategorie spadají technologie , jako u nás dobře známá GSM (Global systém for Mobile communications), CDPD – Cellular Digital Packet Data či TDMA (time division multiple access) a CDMA Code division multiple access. Rozdíl mezi nimi z pohledu uživatele je zanedbatelný, z pohledu technologií pak ten, že GSM a TDMA pracují s přepojováním okruhů (což je dnes již trochu archaismus), kdežto CDMA je plně packetová služba. TDMA má oproti CDMA ještě tu nevýhodu, že využívá jen jeden kmitočet, kdežto CDMA jich paralelně obsluhuje víc.
GSM síť se nakonec ukázala jako komerčně nejživotaschopnější, ke svému provozu využívá časový i kmitočtový multiplex a dělí se do malých buněk, v nichž pracují základnové stanice (BTS), podporující všechny účastníky, přítomné v daném obslužném okruhu. Data se v 2G sítích dají přenášet dost mizerně, slouží k tomu protokoly HSCSD (pro sítě s přepínáním okruhů) s rychlostí 36 až 43 kbit/s a CDPD pro packetové sítě. Jeho rychlost se pohybuje okolo 20 kbit/s .
