Standard pro sítě 4. generace nese označení IMT-Advanced (International Mobile Telecommunications – Advanced) a je pokračováním původního konceptu ITU pro sítě třetí generace, tedy IMT-2000. Jeho výsledkem by měl být jakýsi deštník („umbrela“), kryjící dvě odlišné technologie, které se však z hlediska uživatele chovají podobně. Z hlediska provozovatele sítě pochopitelně nejde o kompatibilitu, ale spíše o interoperabilitu.
Valná většina operátorů podporovaná výrobci jako je Qualcommem se rozhodla pro technologii první, tedy LTE, takže budoucnost 4G bude nejspíše patřit LTE-Advanced. Ta představuje další generaci mobilních technologií pro širokopásmový přenos dat, která by měla nastoupit po úspěšném celosvětovém nasazení LTE (3,5G). LTE-Advanced (4G) má oproti LTE výhodu v tom, že vyhovuje požadavkům, které klade Mezinárodní telekomunikační unie na mobilní sítě 4. generace. To v praxi znamená například přenosovou rychlost nad 1Gb/s u statického zařízení a 100 Mb/s u velmi rychle se pohybujícího mobilního přístroje.
Druhou technologií je WiMAX, respektive jeho nástupce. Pokud se WiMMAX 2.0 přeci jen na mobilním trhu etabluje a bude tento problém nutno prakticky řešit, budou muset výrobci infrastruktury a koncových zařízení sáhnout k výrobě kombinovaných zařízení, která podporují obě technologie a jsou schopny mezi nimi plynule přecházet. To sebou nese násobení výrobních nákladů a nikomu se do něj chtít určitě nebude, podobně jako se ani dnes příliš nesetkáváme s kombinací UMTS a CDMA2000 telefonů či modemů.
Problém ITU ale spočívá v tom, že se coby tvůrce standardů musí tvářit technologicky neutrálně a neupřednostňovat jednu konkrétní technologii byť by byly její vyhlídky sebelepší.
