Lidé při lhaní např. mnohem častěji používají nezávazné výrazy jako „pravděpodobně“ nebo „možná“.
Zatímco lhaní při osobním kontaktu prozrazují signály jako nervozita, červenání se nebo vyhýbání se očnímu kontaktu, v případě textových zpráv je to složitější. Vědci z Cornellovy univerzity v americkém městě Ithaca ale tvrdí, že v textových zprávách našli vzorec naznačující, zda pisatel mluví pravdu. Píše o tom britský deník The Independent.
Vědci podle něj analyzovali 1703 konverzací. Rozdělili je na pravdivé a lživé a podle pohlaví odesilatele. Spočítali množství slov a výskyt některých výrazů v procentech. Zjistili, že když lžou ženy, mají tendenci používat slova týkající se vlastní osoby jako „já“ nebo „moje“.
Lživé textovky žen obsahovaly v průměru osm slov. Pravdivé měly slov devět. Skupina mužů se ukázala být ošidnější, lživé i pravdivé zprávy měly obojí v průměru sedm slov. Obě pohlaví nicméně při lhaní mnohem častěji používala nezávazné výrazy, jako „pravděpodobně“ nebo „možná“.
Podle obdobné studie Univerzity Brighama Younga v Utahu záleží také na tom, jak dlouho autorovi zprávy trvá, než svému protějšku odpoví. S textem obsahujícím lži si pisatelé dávají načas, uvedli tamní vědci. Napsat lživou zprávu trvá podle nich o deset procent déle než pravdivou.
