Aktuálně o startupech: jak financovat startup – 2. díl

V minulém díle jsme se zabývali třemi, v České republice pravděpodobně nejrozšířenějšími možnostmi financování startupů, tedy financováním z vlastních zdrojů, pomocí bankovního úvěru a nalezením investora. Dnes se zaměříme na další dva způsoby, které sice u nás nejsou tak rozšířené, ve světovém měřítku se ale jedná o poměrně často používané způsoby získání základního kapitálu.

Jak už bylo zmíněno v úvodu, oba dnes zmíněné způsoby financování jsou používané spíš v jiných světových zemích, než na českém trhu. Vzhledem k jejich zajímavosti, a potencionálně možná také i jejich proniknutí na český trh, má ale smysl o nich informovat tak, aby si podnikatelé byli alespoň vědomi jejich existence. Bezesporu je vždy lepší vědět víc, než něco opomenout.

Spolupráce s existující firmou

Zajímavou možností, ne nepodobnou klasickým investorům, pak představuje spolupráce s již zavedenou firmou. K té může dojít v situaci, kdy firma hledá například spolehlivého dodavatele určitých technologií, či chce založit vývojové centrum s širokým záběrem výzkumu a je ochotna se podílet na jeho založení, nechce ale řešit každodenní provozní záležitosti nového podniku.

Nově založený podnik je pak pomyslnou pupeční šňůrou propojen se spoluzakládající společností, což s sebou samozřejmě přináší některá rizika a problémy. Tím pravděpodobně nejvýznamnějším může být například nutnost dodržovat obchodní politiku „mateřské“ společnosti. Pod tím si můžeme představit například omezení v podobě možnosti dodávat vlastní vyvinuté technologie, nebo vyrobené produkty pouze určitým odběratelům, kteří vůči „mateřské“ společnosti nepůsobí jako konkurenti, případně dodržování stanovené cenové politiky, kterou by nezávislý podnik normálně nezvolil.

Spolupráce s existující firmou je spíš teoretickým (rozhodně ale ne nemožný) konceptem, k jehož realizaci je nutné splnit několik předpokladů. Především musí být firma rozhodnuta, že požadovanou činnost bude raději provozovat na bázi spolupráce s nově vzniklým subjektem a nebude ji realizovat vlastními silami, například vytvořením vlastní divize určené pouze pro tento účel. Druhou nutností je být natolik známým, abyste to byli právě vy, komu bude spolupráce na takovém projektu nabídnuta.

Podobnou variantou pak může být spolupráce se zákazníky, respektive odběrateli produktů vzniklé společnosti. Té lze docílit za předpokladu, že je v zájmu zákazníků podpořit právě váš projekt. Jinými slovy tedy například tehdy, pokud vyráběný produkt bude připraven přímo jim „na míru,“ či se předem dohodnete na konkrétních benefitech, které mohou zahrnovat cokoliv od delší lhůty splatnosti dodávek, až po dlouhodobé udržování skladových zásob.

IPO

Posledním možným způsobem získání kapitálu je úpis primární emise akcií (IPO, neboli initial public offering) na burzu. Jedná se sice o poměrně dobrý způsob se spoustou výhod, současně je ale i dost nestabilní. Především je nutné si uvědomit, že IPO nelze použít k financování právě vznikajícího podniku. Přehlédneme-li formální problémy, je tomu především z toho důvodu, že akcie neznámé firmy bez jakýchkoliv hmatatelných výsledků by si jednoduše nikdo nekoupil. IPO je tak způsobem financování vhodným pro podniky, které nemají dostatek jiných zdrojů pro financování kroků, jako je rozsáhlejší expanze, nebo vývoj a uvedení zcela nového produktu.

Výhod IPO je několik, od rychlého získání prostředků, přes zachování nezávislosti při udržení majoritního podílu, až po okamžité ocenění firmy na základě aktuální hodnoty akcií. Poslední bod ovšem představuje i významnou nevýhodu. Po vstupu na burzu je firma pod důslednou kontrolou trhu a jeho subjektů, které na úspěchy a neúspěchy reagují nákupem a prodejem akcií. Pokud si tak firma nevede podle očekávání trhu, budou její akcie pravděpodobně klesat, čímž dojde i k poklesu její celkové hodnoty. To jinými slovy povede k tomu, že majitel při prodeji za firmu pravděpodobně získá méně, než kdyby podnik na burze nebyl kótován.

Úpis primární emise akcií je v České republice způsobem jen minimálně využívaným, na rozdíl od sousedního Polska, nebo Rakouska, kde si firmy pro peníze na burzu „chodí“ poměrně běžně. To je vidět především na počtu obchodovaných titulů, kterých je pražské Burze cenných papírů v současnosti obchodováno pouhých 14. Varšavská burza se může pochlubit 383 obchodovanými tituly, vídeňská burza pak v několika různých kategoriích ještě více. Problémem českého trhu je jeho strnulost a orientace na „velké“ tituly, jako je ČEZ, nebo NWR. Zájem o menší technologické společnosti, jako jsou například Pegas Nonwovens a nedávno přistoupivší KIT Digital, je spíše nárazový a na každodenní bázi je s jejich akciemi realizováno jen velmi málo obchodů.

Jak se tedy rozhodnout?

Jak už bylo řečeno dříve, nelze s obecnou platností říct, který z modelů financování je lepší, a který horší. Všechny mají svá pro a proti a optimálnost jejich použití záleží čistě na situaci, ve které se podnikatel, nebo firma aktuálně nachází. Zatímco pro podnikatele s dobrým nápadem bude pravděpodobně nejvýhodnější spojit se s některým z investorů, firma zvažující zahraniční expanzi pak sáhne (i když v České republice tedy pravděpodobně ne) po IPO. K běžnému pokrývání malých investic, nebo řešení dočasných finančních problémů, pak poslouží bankovní úvěry.

Ani zdaleka ne vždy je ale ten ideální způsob financování k dispozici. Pak přichází na řadu vybrat z některého z ostatních zmíněných možností, často podle zásady „nejmenšího zla.“ Nutno ovšem podotknout, že úspěch při získání toho kterého financování je přímo závislý na osobě autora myšlenky a na jeho přesvědčovacích schopnostech.