Randall Munroe je autorem komiksu What-If, který vychází na sesterském webu ABCLinuxu. Lahůdku pro čtenáře představuje i Munroeova kniha „Co kdyby – vážné vědecké odpovědi na absurdní hypotetické otázky“ (česky Práh 2014). V jedné kapitolce autor klade otázku, kdy množství mrtvých uživatelů Facebooku převýší počet živých.
Samotný průběh křivek samozřejmě závisí na tom, nakolik Facebook dokáže hrát roli zastřešující, obecné technologie – víceméně být třeba vnímán jako e-mail. Pokud budeme Facebook naopak brát prostě jako jeden z webů, pak ho logicky čeká pokles popularity a ztráta podílu na trhu. Munroe, však je jeho kniha především ukázkou absurdního, současně však velmi chytrého hračičkářství, dále počítá, kreslí grafy a odhaduje, jak se bude vyvíjet úmrtnost současných uživatelů Facebooku (samozřejmě zvyšovat, protože v průměru stárnou). Podrobnější data jsou k dispozici pro USA a další západní země, v rozvojovém světě s jiným profilem populace se asi křivky chovají trochu jinak. Munroe nakonec předvídá vítězství mrtvých kolem 2065, a to za předpokladu, že Facebook nestane „technologií jako takovou“; jinak by se obě křivky klidně mohly protnout až v příštím století.
Na přesném datu, kdy bude mrtvých víc než živých, ale zase tolik nezáleží. Otázka, co s mrtvými ve smyslu jejich digitální identity, bude nicméně stále významnější, jak naše digitální reprezentace získávají více podob a pokrývají větší a větší část našich životů. Není to jenom záležitost Facebooku, i adresa na webovém e-mailu má totiž svoji cenu, třeba jmeno.prijmeni at gmail.com; velmi dobře může být prodejný i meč z on-line hry.
Co se s on-line účty vůbec stane po smrti? Dostávají se nějak standardně do dědického řízení? Jak to bude s přístupem k poště a možností adresu používat, třeba i bude-li dědictví děleno mezi více stran? Samozřejmě zde existují též zcela technické nejasnosti, přístupové heslo bude třeba pozůstalým zasláno na jiný účet, k němuž rovněž nebudou mít přístup atd. Neobjeví se nějaká verze kybernetické kriminality, která bude odpovídat vykrádání hrobů? A co podvody spojené s vydáváním se za mrtvé?
Reklama na hřbitově
Přímo u profilů na sociálních sítích se k tomu přidávají další otázky. Cynicky řečeno, k čemu by provozovateli byl účet mrtvého, pokud by u něj nemohl zobrazovat reklamu? Je-li reklama vedle hrobu považována za nepřijatelnou (i když proč vlastně?), bude to snad jako s klasickým hrobem, kdy si pozůstalí budou muset jeho existenci předplácet? A ještě jiná analogie – představte si, že zdědíte webový časopis, proč byste ho neprovozovali dál a nevydělávali na něm? Jak se v tomto liší navštěvovaná stránka na Facebooku, byť je to současně osobní profil?
Někdo může požadovat, aby soukromé záležitosti mrtvých byly pietně mazány (v této souvislosti třeba i diskutované „právo být zapomenut“) a nikdo další se v nich dále nešťoural. Jiný by takovou praxi naopak naopak považoval přímo za zločin – ať už s ohledem na budoucí historiky nebo kvůli tomu, že by po člověku prostě „mělo něco zůstat“? Dojde třeba k znepřístupnění na určitou dobu, podobně jako se to děje u zpráv tajných služeb nebo i některých osobních dopisů a deníků?
Provozovatelé webových služeb se už nějakým způsobem související problémy snaží řešit. Facebook letos nabídl možnost vybrat si mezi třemi možnostmi: účet lze po smrti smazat, zakonzervovat nebo někomu odkázat. Služba, dostupná zatím v USA, viditelně označí profil tak, aby bylo jasné, že jeho původní majitel je mrtvý.
Podobně Yahoo nabízí zase v Japonsku možnost deaktivovat účet v případě smrti, včetně vymazání obsahu. Od loňska si uživatel může i předplatit, aby v případě jeho skonu aplikace kontaktovala pozůstalé a posílala jim rozloučení. Taktéž může být k dispozici nástěnka, kde lze zveřejňovat kondolence. Po aktivaci vyjde služba na necelé 2 dolary měsíčně.
U Facebooku i Yahoo samozřejmě zůstává otázka, jak smrt doložit; v prvním případě to řeší pozůstalí, ve druhém uživatel při aktivaci služby prověří konkrétní osobu.
Google umožňuje připravit se na smrt pomocí volby Správce neaktivních účtů. Funkce umožňuje nastavit, za jakých okolností má Google účet začít považovat za neaktivní (doba od posledního přihlášení apod., služba se v takovém případě pokusí nejdřív uživatele upozornit pomocí SMS apod.), co se má v takovém případě stát s daty a koho má Google informovat. Neaktivní účet lze i automaticky zcela smazat. Ve všech případech musí ale procesy nastavit uživatel ještě za života, jinak se nespustí.
Co po smrti
Otázkou je i to, zda virtuální hrob má představovat místo mrtvé, kde se již nic neděje. Mohou zde přibývat komentáře? Služba Facebooku to má umožnit, ovšem nepůjde o „hlas ze záhrobí“, ale příspěvky označované jménem toho, komu byl účet odkázán.
Až dosud se víceméně pohybujeme v kapitole příběhu „kterak právo pomalu reaguje na nové technologie“, nejde ovšem jen o legislativu a ustavení společenských zvyklostí. Munroe ani většina jiných glosátorů obvykle vůbec neřeší možnost v jistém ohledu nejextrémnější. Nemohl by dále interagovat i samotný profil? Má smysl, aby člověka přežila jakási virtuální reprezentace, ne hotových dat, ale v podobě aktivní aplikace? Takový avatar bude třeba dál vystupovat jeho jménem, může se dokonce na základě odhadnutých vlastností zemřelého vyjadřovat i k aktuálním otázkám. Povinný pokus o vtip: Nakonec se tak třeba už i děje, poznali bychom to?
Tím se mj. dostáváme k velmi specifickým variantám známého Turingova testu a otázkám umělé inteligence. Budeme si třeba za života ladit avatary simulující nás co nejvěrněji, ať už pro pocit vlastní nesmrtelnosti nebo s ohledem na přátele a příbuzné? Takto orientovanou „nesmrtelnost pro ostatní“ navrhli již před více než 10 lety Gordon Bell a Jim Gray z výzkumné divize Microsoftu. Jsou takové technologie reálné a liší se zásadně od toho, když e-shop na základě dosavadních interakcí uživatele odhaduje, jak by mohly vypadat ty budoucí? V téhle argumentaci je samozřejmě opět obsažena značná nadsázka, každopádně s avatary by šlo provádět i leccos nad rámec operací s živými lidmi, dále je třeba upravovat, kopírovat i kombinovat nebo nechat komunikovat mezi sebou.
Křivka Homo sapiens
A ještě snad zpět do klasického světa s jeho populační explozí. Občas se můžeme setkat s tvrzením, že lidí dnes na světě žije více, než je mrtvých („než kdy žilo mrtvých“ vypadá jako hezké spojení). Došlo snad ve fyzickém světě k opačnému protnutí křivek, než jaké zkoumal Munroe u Facebooku?
Ne, výše uvedené trvzení neplatí. V současnosti je naživu jen asi 1/15 lidstva, na Zemi se alespoň podle odhadů amerického Population Reference Bureau odehrálo přes 100 miliard lidských životů. V brzké budoucnosti se tedy křivky určitě neprotnou, o vzdálenější budoucnosti nevíme nic, ale i zde lze mít krajní pochybnosti. Data jsou samozřejmě hodně vycucaná z prstu, nicméně v nejstarších období s největší nejistotou v číslech žilo lidí stále méně, takže nepřesnosti zase tolik nevadí a ze stejného důvodu pro výsledná čísla moc nezáleží na tom, do jakého data si položíme počátek Homo sapiens (cca rozpětí 50-200 tisíc let).
