Kdo se chce stát šampiónem, musí mít v sobě touhu. Touhu uspět a vyhrát, ať už v životě, byznysu nebo ve sportu. I můj bratr, pětibojař David Svoboda, si musel na své velké zlato počkat mnoho let, až na olympiádu v Londýně. Touha po vítězství z něj vyzařovala již před závodem, krůček po krůčku si svoji medaili vybojoval a zvítězil. Vydřel si ji stejně v přípravě jako v závodě. Stal se šampiónem.
V pracovním životě to je prakticky skoro stejné jako v tom sportovním. Vše je o individuální motivaci, úsilí, silné psychice, jasných zásadách a dlouhodobé snaze něco dokázat. Samozřejmě, když máte metr padesát, šampiónem v plavání se určitě nestanete (tam mají všichni metry dva), pravděpodobně se ani nestanete vrcholovým manažerem v zahraniční společnosti, když nebudete umět cizí jazyk.
Na vrchol vedou různé cesty, můžete hrát fér nebo využít dopingu. Osobně ale věřím, že k dlouhodobému úspěchu vede cesta jen jedna. Systematická práce a slušnost k zaměstnancům, zákazníkům i soupeřům.
I přes sebevětší vytrvalost jednotlivce však může nastat pocit vyhoření nebo demotivace. Menší či větší prohry jsou nedílnou součástí života. Tam se ukáže, jak silná je vaše víra v to co děláte a jak to děláte. Zda vás prohra posílí nebo potopí.
V neposlední řadě je ve sportu i v byznysu (a to platí i o IT byznysu) důležité mít kolem sebe ty správné lidi. Ti mají významnou roli v určování směru vaší cesty. Manažera ani individuálního sportovce nikdo nezbaví nutnosti se rozhodovat a nést za svá rozhodnutí zodpovědnost, ale schopnost naslouchat lidem okolo může řadu rozhodnutí velmi usnadit.
Nikdo vás ale nezná tak dobře jako vy sám. Záleží na stoprocentním vnímání sebe sama, jak po psychické, tak fyzické stránce. Dostat ze sebe maximum jde jen z velmi silné vnitřní motivace a touhy se zlepšovat.
Nejít ve vyšlapaných kolejích, zkoušet nové věci, posouvat hranice, mířit ke hvězdám a stát se šampiónem. V práci, ve sportu, v životě.
