Překážka v legislativě je dle mého názoru důsledkem toho, že nyní nemají lékaři k dispozici možnost elektronicky identifikovat zdravotnického profesionála, se kterým chtějí komunikovat. A pokud si nemohou být jisti, kdo s nimi elektronickou cestou opravdu jedná, nemohou zasílat tak důvěrné informace, jakými zdravotní data bezesporu jsou.
Dalším problémem jsou omezené možnosti používaných datových formátů a jejich nedostatečná legislativní opora. Elektronická forma komunikace by měla být pro všechny zúčastněné maximálně důvěryhodná a závazná.
Datové formáty používané v dnešní době bohužel postrádají průkaznou a nezpochybnitelnou informaci o autorství, což znevažuje jejich důvěryhodnost. V důsledku toho nelze považovat taková data za plně rovnocenná s papírovými částmi zdravotní dokumentace, u kterých je autor snadno prokazatelný.
Zvolený datový formát by měl být zakotven v legislativě jako závazně akceptovatelný pro zdravotnictví a zúčastnění tak budou mít povinnost dokázat s tímto formátem pracovat.
Například na českém trhu je pro výměnu a archivaci listin v elektronické podobě běžně používán formát PDF/A. Ten však pro vedení zdravotní dokumentace není zcela vhodný, protože neumožňuje automaticky zpracovávat některá zdravotnická data. Pro usnadnění lékařské práce je totiž důležité, aby software dokázal samostatně analyzovat data a upozornit například na patologické jevy. Navíc by ve zvoleném formátu nemělo být možné zpětně informace ve zdravotní dokumentaci upravovat.
Legislativa se také v tuto chvíli nedostatečně věnuje otázce převodu došlých papírových dokumentů do digitální podoby a způsobu jejich dlouhodobé archivace. To vše jsou podle mého názoru zásadní legislativní překážky v rozvoji elektronického zdravotnictví v České republice.
