Nedávno jsem byl svědkem dvou, poměrně vášnivých, diskuzí na téma zda ukládat dokumenty do databáze, či nikoliv. Osobně se nekloním ani na jednu stranu. Trefně to však vystihl kolega, který prohlásil, že každý preferuje to, co zná. Pojďme se však podívat na věc pokud možno objektivně.
Častým argumentem odpůrců vkládání je tvrzení, že vkládání dokumentu na databáze trvá výrazně déle než vkládání na filesystem. Toto (minimálně pro databáze Oracle) byla pravda někdy, dnes již dost dávno. Obecně trvá vkládání do databáze o něco déle, rozdíl je však v jednotkách procent. A pro některé speciální případy (vkládání mnoha krátkých souborů najednou) dokáže být databáze dokonce rychlejší. Stejně tak může být rychlejší, pokud je systém synchronizován (např. z důvodů disaster recovery – databáze synchronizuje celý commit, filesystem každou změnu).
Komprese, deduplikace, šifrování dokumentů
Argumentem zastánců databáze naopak bývá možnost využití databázových options, a to zejména na kompresi vkládaných dokumentů (zmenšení obsahu na disku), deduplikaci (vkládá-li se stejný soubor vícekrát, je uložen fyzicky jen jednou a z dalších míst existuje odkaz) a zašifrování (ani pro db administrátora nebude soubor čitelný, pokud si jej vyhledá prostředky databáze).
Předně, tyto options často bývají k dispozici i na úrovni filesystému (zpravidla taktéž za příplatek). Navíc, jejich přínos je velmi závislý na tom, co se bude do úložiště ukládat (dokumenty MS Office se budou komprimovat dobře, PDF, TIFF či JPEG formátům asi komprese moc neubere), či jak je projekt implementován (přílohy emailů po firmě by se neměly posílat jako soubory, ale jako odkazy do úložiště).
Synchronizace active a stand-by lokality
Podobně je na tom využití technologie DataGuard pro synchronizaci active a stand-by lokality u řešení v rámci disaster recovery. UCM bohužel „odkládá“ některá provozní data na filesystem (z těch nejznámějších: stavy položek ve workflows), a tak je podporována jen instalace, kde je synchronizována databáze i filesystem.
Fulltext indexace
Databáze umí (kromě engines třetí strany) indexovat soubory pro fulltextové vyhledávání. Pro využití této vlastnosti však není nezbytně nutné, aby zdrojové soubory byly uloženy v databázi (v databázi je v každém případě výsledný index).
Jednotná správa
Pokud nebudete implementovat model OAIS, který vyžaduje, aby i v případě ukládání dat na „otevřenou platformu“ byla data i metadata u sebe, dá se očekávat, že při ukládání na filesystem budou metadata v databázi, tj. při případné ztrátě či chybě, která oba celky od sebe rozpojí, budete mít problémy spojit, co k sobě patří (po pravdě řečeno, i s metadaty rozházenými na disku to nebude o moc snazší). Toto je tedy argument pro databázi. Na druhou stranu, k jeho uplatnění dojde jen v opravdu krizových situacích a v případě správné politiky zálohování lze dopady minimalizovat.
Hierarchical Storage Management
To jest, ukládání starších dat s možnou delší vybavovací dobou na levnější fyzická úložiště lze dosáhnout jak prostředky databáze, tak filesystému – při využití partitioningu bude databáze pracovat s několika málo většími soubory, zatímco na filesystému bude základní jednotkou nejspíš jednotlivý soubor, což opět může být mírný argument pro databázi.
V souhrnu je tedy vidět, že obě metody jsou srovnatelné s mírnou převahou pro ukládání v databázi. Při výběru metody je tedy třeba zvážit i to, na co jsou zvyklí administrátoři zákazníka či zda zákazník neinvestovat do jedné či druhé metody a očekává zhodnocení svých investic v rámci projektu.
Autor pracuje jako Principal Sales Consultant ve společnosti Oracle.
