Pokud bylo v předchozí části představeno pravidlo, jež sice vychází z Moorova zákona, ale v současnosti je uživatelsky mnohem zajímavější, tak v této kapitole půjdeme ještě dál. A jestliže posledně byl Moore pasován do vedlejší role, tak tentokrát by nesměl ani na jeviště. Samozřejmě, to vše jenom tak na oko, protože oba zákony vycházejí z jeho principu a naše kontroverzní přirovnání nám zde funguje pouze z pohledu uživatelské užitečnosti, resp. praktičnosti.
To, co každodenně trápí miliony uživatelů výpočetní techniky – např. mobilů, notebooků či PC – na celém světě, rozhodně není jejich výkon (Moore), ani kapacita pamětí (Kryder), ale energetická náročnost, potažmo výdrž baterií.
Výpočetní výkon dnešních kapesních kalkulaček je několikanásobně větší než výpočetní síla NASA Goddardova vesmírného letového centra ve slavné éře letů Apollo na Měsíc v 60 a 70 letech minulého století. Kupříkladu iPhone 6 s 64bitovým procesorem Cortex A8 z dílny ARM složený přibližně ze 1,6 miliardy tranzistorů a kmitočtem 1,4GHz je 120 milionkrát rychlejší, než ty nejvýkonnější sálové počítače z programu Apollo té doby.
Výkony našich elektronických zařízení nás tedy rozhodně trápit nemusejí. Spotřeba elektrické energie a jejich zahřívání však stále ano. A tady se potkáváme s Jonathanem Koomeym, který v r. 2010 podal zprávu o trendu vypovídajícím přesně toto: Množství výpočtů na každý využitý joule energie se zdvojnásobí přibližně každého 1.57 roku.
Koomeyho definice postavená na efektivitě výpočetní techniky v závislosti jejího výkonu na spotřebě, spočítaná za přispění inženýrů z Microsoftu a Intelu na základě analýzy celé řady historických dat, od uvedení střediskového počítače ENIAC z r. 1946, je platná od 40. let 20. století a roste o něco rychleji než její výkon, kterým se zabývá Moorův zákon.
Bylo to ovšem Gene Frantz, elektroinženýr z Texas Instruments, který jako první pozoroval, že energetická účinnost signálových procesorů DSP (Digital Signal Processor, mikroprocesory uzpůsobené pro efektivní realizaci algoritmů číslicového zpracování signálů v reálném čase) se v důsledku jejich technologické škálovatelnosti a architektonických vylepšení zdvojnásobuje každých 18 měsíců – a to téměř stejně, jako výkon v procesorech pro všeobecné použití GPP (General Purpose Processor), což jsou standardní, běžně používané mikroprocesory.
Protože však kapacita baterií zůstává stále stejná a energetické nároky softwarových aplikací se neustále zvyšují, Koomeyho zákon si stále náležitě neužíváme.
Jonathan G. Koomey, Ph.D. se za celou svou kariérou pohybuje ve výzkumu na amerických universitách (Stanford, Berkeley), resp. výzkumných laboratořích kolem nich. Je konzultantem, lektorem a autorem mnoha článků a knih. Poslední dobou se intenzivně věnuje možným následkům klimatické změny, energetickým nárokům a dopadům datových center nebo těžby kryptoměn. V roce 2012 byl serverem GigaOm jmenován jedním z deseti nejvýznamnějších inovátorů Internetu a časopisem CIO Magazine/Infoworld jednou z 15 superstars v oblasti IT.
Pokud byste chtěli Koomeyho sledovat nad rámec tohoto článku, pak nejlépe zde.
Další díly seriálu Zákony informatiky:
